Andreje Babiše dostane z politiky jen kriminál
Premiér by měl okamžitě podat demisi a zcela se stáhnout z politiky. Je svým způsobem fascinující, že k tomu nedošlo už dávno. On sám tento krok však nikdy neudělá.
Politické kariéry českých ministerských předsedů se kácely z mnohem banálnějších důvodů, než je zdrcující souběh skandálů, jenž si na zádech táhne šéf ANO. Financovaní Grossova bytu či lapálie Petra Nečase s dominantní milenkou vypadají vedle příběhu, který začal privatizací Agrofertu a dnes končí u Čapího hnízda, jako dětská hra. Jenže žádná z padlých špiček české politiky nehrála o tolik jako Andrej Babiš. A žádná si při tom také nebrala za rukojmí celou zemi.
Kápo number one
Babiš od vstupu do vlády v roce 2013 zdvojnásobil svůj majetek a je teď kombinací mediální moci, politického vlivu a pečlivě budovaného bezpečnostně-informačního aparátu zdaleka nejmocnějším mužem v Česku. Napojení na stát i využívání politických kontaktů a vlivu je pro jeho kariéru klíčové od začátku. Jeho Agrofert proslul násilným přebíráním konkurenčních podniků a extrémním řešením sporů. Existuje důvodné podezření, že Babiš v době svého působení na ministerstvu financí využíval nástrojů finanční správy pro likvidaci ekonomické konkurence.
Jeho hnutí ANO není demokraticky fungující partaj, ale servisní organizace s jediným účelem: udržet kápa u moci. Je největším paradoxem polistopadové politiky, že člověk s tímto profilem uspěl u voličů s protikorupční rétorikou a zcela vágním slibem, že „bude líp“. Častá Babišova věta o tom, že do politky „nemusel“, je naprosto lživá. Politické krytí tvoří integrální součást jeho mocenského impéria.
Z těchto důvodů Babiš v politice dobrovolně neskončí, i kdyby se nade vší pochybnost potvrdily ty nejzávažnější informace z výbušné reportáže dua Slonková-Kubík. Naděje na vyslovení nedůvěry vládě sněmovnou je pramalá: oslabeným komunistům se do hazardu s možností předčasných voleb nechce. Okamura po společném vystoupení s představiteli demokratických stran poprvé ochutnal, jak chutná rétorika agresivní lůzy, jež se pod jeho praporem šikuje, je-li namířena proti němu. Společné foto s Piráty, ODS, Topkou a lidovci bude u svých voličů žehlit ještě dlouho. Vyjádření nesouhlasu s Babišovou vizí Česka jako součásti holdingu tak patrně zase zůstane na řadových občanech.
Odporná taktika
Díky časovému souběhu nejnovější premiérovy kauzy a výročí 17. listopadu je jedno jisté: počínaje čtvrtkem bude minimálně v ulicích Prahy hodně živo. Sobotní oslavy zdaleka nejemotivněji vnímaného státního svátku se nevyhnutelně překlopí do demonstrací proti Babišovi. A už nyní je také zřejmé, jaká bude premiérova reakce: označí to za řízenou kampaň a pokus o puč, demonstranty za zmanipulované stádo, děti, co o životě nic nevědí, případně rovnou za placené provokatéry. Dvacet devět let po Listopadu z nejvyšších pater politiky opět zazní slovník pozdně normalizační rudé galerky. Premiérovi v tom bude nepochybně zdatně sekundovat i hradní klaka ústy mluvčího prezidenta republiky.
Bezectný Jiří Ovčáček, jedna z nejubožejších figur veřejného života naší země z posledních let, si už jistě leští svůj twitterový hnojomet a v sobotu ho přepne na turbovýkon. Babiš se Zemanem v dojemné shodě dlouhodobě využívají trhlin a citlivých míst v české společnosti, dovedně a zlomyslně je dráždí a rozjitřují a tímto způsobem kumulují politický kapitál. Štvát méně informované, sociálně slabší či prostě jen jinak názorově orientované lidi proti jejich spoluobčanům, kteří hodlají jen vyjádřit zcela legitimní znepokojení nad tím, že v čele státu stojí trestně stíhaný oligracha s mafiánskými manýry, je mimořádně odporná taktika. Snad o to odpornější, že Andrej Babiš nehraje o prosazení nějaké vize či ideologie, ale čistě o udržení vlastního politicko-ekonomického konglomerátu.
Premiér ve svých rukou soustředil patrně větší vliv než jakýkoliv jiný Čech od sametové revoluce. Využívá jej zcela bezskrupulózním způsobem a dobrovolně se ho nikdy nevzdá. V dohledné době v politice skončí pouze jediným způsobem: trestním odstíháním jeho kauz.
