Revoluce na odstřel: Vrcholí politika zapomínání. Zeman, Babiš a Filip zlehčují převrat v listopadu 1989
Je pátek 17. listopadu 1989. Zčásti povolená manifestace u příležitosti výročí zásahu nacistů proti českým studentům v roce 1939 se plynule proměnila v dramatickou protirežimní demonstraci. Komunistický režim zareagoval hrubou silou svých pohotovostních jednotek, jež ovšem zásah za použití obrněné techniky v centru Prahy přehnaly.
Tato rozbuška iniciovala masové protesty, které vedly před 29 lety k pádu komunistického režimu. I proto představuje 17. listopad nejvýznamnější státní svátek. Stále více lidí však tento symbol boje za svobodu zlehčuje. Ukažme na tři zdroje.
Zeman
Prezident Miloš Zeman z protikomunistických struktur sice vzešel, ale brzy našel politické i osobní partnery v nomenklaturních kádrech komunistického režimu. Zda to souvisí s jeho někdejším členstvím v komunistické straně, nebo levicovou orientací, není v zásadě důležité. Navíc to souzní s jeho východní politikou vůči Putinovu Rusku a komunistické Číně.
Před třemi roky Zeman zaútočil na 17. listopad 1989 přímo: zpochybnil brutalitu zásahu pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti (VB) a školního pohotovostního oddílu městské správy VB na Národní třídě. Letos se prý ke státnímu svátku nechce vůbec vyslovit.
Prokazatelně ovšem jde o dlouhodobou a programovou součást politického profilu Zemana-prezidenta, včetně jeho nadbíhání Komunistické straně Čech a Moravy (KSČM), jež ho podpořila v prezidentské volbě.
Zemanův protilistopadový postoj je čitelný v personální oblasti (jím preferovaní ministři, poradci), ale také v oblasti více symbolické: předávání medailí Za zásluhy některým představitelům normalizační propagandy, popkultury a agenturní sítě Státní bezpečnosti.
Babiš
Další figurou na politické šachovnici je šéf ANO a premiér Andrej Babiš, tehdy nomenklaturní komunistický kádr z jednoho z podniků zahraničního obchodu, napojený navíc agenturně na správu kontrarozvědky v Bratislavě (XII. správa SNB).
Svoji kritiku chybného polistopadového vývoje, díky němuž se „prý“ rozhodl vstoupit do politiky, směřuje až na samou hranu listopadu 1989. Na státní svátek ovšem, jako vždy v posledních letech, přijde s věncem na Národní třídu, neboť on i jeho mediální poradci chápou potřebu symbolického odkazu.
Není divu, že ani na příští rok, kdy bude 30. výročí listopadu 1989, nechystá jeho vláda žádné velké připomínání porážky komunistické strany, o jejíž důvěru se opírá.
Komunisté
Kdo se ovšem vyhýbá Národní třídě jako čert kříži, jsou představitelé komunistické strany. Z jejich řad ostatně vzešla iniciativa scházet se u Hlávkovy koleje a připomínat 17. listopad 1939, prosazovaná také exkomunisty a sociálními demokraty (připomeňme proslovy expremiéra Bohuslava Sobotky). Historický paradox a politická záludnost této připomínky ze strany komunistů tkví v tom, že si přisvojují něco, čeho se neúčastnili (28. říjen 1939), nebo dokonce proti čemu se stavěli. Nezapomínejme, že ilegální komunistická strana jako součást byla tehdy na straně paktu Molotov–Ribbentrop čili spojenců nacistického režimu.
V současné době naplno vrcholí politika zapomínání, překrucování a dezinterpretace historických dějů. Proč je tomu tak, je nasnadě: tato situace nahrává beztvarým, beznázorovým, ale často i mladým ideologickým neomarxistickým uskupením k získávání politické moci. Kdo ovládá minulost, a to i formou jejího potlačení, ovládá i budoucnost.
Autor je bývalý člen studentského stávkového výboru, dnes poslanec za ODS
