Babišismus obnažil své slabiny. Jeho oponenti ale také
Uplynulý týden byl z hlediska politiky jakýkoliv než nudný. Překvapivý, turbulentní, dramatický, likvidační... Ale výsledkem může být to, co pregnantně pojmenovala jedna z postaviček komiksového Čtyřlístku: „V nejhorším se nic nestane.“ Neboli status quo, politický pat. I tak se ale ledy hnuly a mnohé se ukázalo.
A leccos napověděla i debata v nedělních televizních Otázkách Václava Moravce. Hnutí Andreje Babiše (formálně nazývané ANO), reprezentované svojí racionálnější tváří, šéfem poslaneckého klubu Jaroslavem Faltýnkem, pochopilo, že nejúčinnější obranou proti rozruchu odstartovanému reportáží Televize Seznam o AB juniorovi je hra na city a odvádění pozornosti. Neboli slova o „hyenismu“ novinářů a zdůrazňování, že syn šéfa hnutí nebyl na Krym zavlečen, policie o něm celou dobu ví... A navíc je švýcarským občanem. Takže nic se neděje, zapomeňte a běžte zpátky k soustruhům.
Nevíme, jak je to ve skutečnosti s údajnou schizofrenií Babiše mladšího, nicméně ani Jaroslav Faltýnek zjevně nemá v postojích jasno. Střídavě nazýval svého lidoveckého spoludebatéra „Honzou“ Bartoškem a střídavě se mu z něj „chtělo zvracet“ – ale pořád prý méně než předsedovi, hierarchie zjevně v hnutí funguje i při evakuaci žaludku ústním otvorem. Stejně tak moderátorovi říkal „Václave“ (tentokrát už i bez příjmení), aby jej následně vinil za příkoří, která mu kdy ČT způsobila. Ale to jen na okraj, na odlehčení.
Teď to zásadnější. Andrej Babiš byl v uplynulém týdnu zjevně zasažen do slabin. Jakkoliv šlo o reportáž diskutabilní, možná i schválně načasovanou, nicméně mířící na jeho opravdu slabá místa. Jeho oblíbené tvrzení, že není politik, je po letech jeho fungování ve vládě samozřejmě nesmysl. Zde ale ukázal, že jisté politické instinkty mu opravdu schází. Podcenit zranitelnost ve své nejužší rodině, kterou mylně považuje za nedotknutelnou, to spíše odpovídá mentalitě města, kde se zrovna nacházel a které tak rád v souvislosti s „tradičními“ stranami zmiňuje – Palermem. Toto už může zapůsobit i na první signální leckterých jeho dosavadních příznivců. Jeho zarputilé „nikdy neodstoupím“ navíc může znít spíše jako projev slabosti než síly. Stejně tak jako potupná, pokoutná noční návštěva Národní třídy na výročí listopadu 1989. Byť hlavně těm, kteří to takto jsou schopni vnímat.
Jenže pak tu jsou jeho oponenti a jeho odpůrci. Pravda, do ulic jich zvláště na výročí 17. listopadu přišlo nemálo – zbytečné excesy typu házení kytic do koše opomeňme. Ale přesvědčí to někoho jiného než už přesvědčené? Stejně tak akce opozice. Je logické a správné, že vyvolala hlasování o nedůvěře vládě, ale hned vzápětí se začala projevovat – taktéž logická – nesourodost a boj o roli hlavního odpůrce, viz např. okatá snaha Pirátů převzít od ODS prapor organizátora protibabišovských poslaneckých porad.
A o schizofrenii ještě do třetice. Jiným termínem koaliční pozici ČSSD totiž nelze nazvat, jakkoliv je lpění na vládních funkcích u této potápějící se strany pochopitelné. Stačilo sledovat jejího šéfa Jana Hamáčka v již zmiňovaných nedělních Otázkách Václava Moravce, kde lavíroval – a nutno říct, že v rámci možností velmi zručně – mezi loajalitou k vládě a oponenturou k jejímu šéfovi. Jeho závěr, že lepší by bylo mít vládu bez Andreje Babiše, nelze než odsouhlasit a nazvat v souladu se známým pohlednicovým vtipem moralizující dámy „říkám rozhodné možná“. Žádný požadavek, žádné ultimátům, žádný pevný postoj. A hrozba, že by sociální demokraty nahradila Okamurova SPD, je také nic víc než šikovný argument. Sociální demokraté to už možná nemyslí tak úplně upřímně, ale mají to prostě těžké. Každopádně bez jejich hlasů a bez komunistů, které Andrej Babiš po letech odříkání nechal přičichnout k moci, je hlasování o nedůvěře bez šance na úspěch. Navíc tu je SPD snící o své vládní šanci.
Sečteno a podtrženo, největší naděje může nyní antibabišovský tábor vkládat do Andreje Babiše. A není vyloučeno, že tyto naděje svými palermskými metodami nakonec naplní. Všeho do času.
