Vaše dcera neumí hada: České totalitní školství ruinuje lidskou tvořivost
V posledních dnech mě zaujal příběh devítileté slečny, která dostala za obrázek hada čtyřku. Lepší než zaujal je vlastně slovo naštval. Její otec, pedagog Jihočeské univerzity Peter Chvojka, chtěl v souvislosti s touto absurditou rozpoutat debatu o českém školství. Já teď načnu minidebatu o hlouposti české výtvarné výchovy.
Když jsem prvně viděla obrázek od devítileté Medy, moc se mi líbil. A to proto, že jsem z něj cítila, že nemá strach ze štětce ani z barvy. Zní to primitivně, ale přesně tím nejen děti trpí. Strach z bílého papíru a ze štětce, který není tak kontrolovatelný jako tužka. To není něco, s čím se člověk, bytost kreativní, rodí, to je něco, co v něm buduje systém posedlý kontrolou a uniformitou.
Všechny děti se vlivem školy bojí dělat chyby, a tak malují hada na pokyny upjaté učitelky, jako by byly v matematice. Nikdo jim ve škole nevysvětlí, že zatímco v matematice je cílem stejný výsledek, v umění by měly být co nejrůznější. Asi proto, že to neví ani sama učitelka. Ty na základní škole totiž žádné výtvarnice nejsou. Je to likvidační četa dětské kreativity.
Střih. Je mi 10 let a jsem na základní škole. Učitelka, která se nezdráhala mé matce říct, že na ní dělám v hodinách woodoo, mě přemlouvá, ať nechodím na gympl, ale ať jdu na uměleckou školu. Odmítala jsem. Měla jsem za to, že umělecká škola je pro hloupé děti. Vyplynulo mi to z mých dosavadních školních zkušeností.
Střih. Jsem na gymplu a mám fantastickou výtvarkářku. Občas děláme triptych na vlastní téma, občas stavíme babylonskou věž a jindy děláme akční malbu (u paní učitelky z Budějovic bych asi propadla). Je to světýlko ve zkostnatělém systému, ale neustále bojuje proti vlastnímu šéfovi. RNDr. Pan Ředitel se jí na koberečku táže, proč mají všichni z výtvarky jedničku, když nejsme umělecká škola. Ano, bylo to přesně tak.
Skvělá učitelka pracuje také v galerii pro současné umění. Ve škole čelí páně ředitelově honu a někdy tam trochu trpí. Mně změnila život tím, že mi doporučila ateliér, kde se sama učila. Tam jsem ze sebe začala sloupávat vrstvy hlouposti, které na mě naneslo české školství, a dodnes je sundávám.
Do ateliéru chodí děti od předškolního věku až po ty skoro dospělé. Tam jim milovaná paní učitelka vysvětluje, že v ateliéru nejsou ve škole, že neexistuje dobře a špatně, neexistuje strach a zábrany. Vysvětluje jim, že tráva nemusí být jen zelená. Opouštějí ji dospělí výtvarníci, kteří by ve škole asi dostali pětku, ale kteří nacházejí uplatnění v umění.
Pod obrázek Medy začali, jak se dalo čekat, různí vtipálci psát, že s obdobnou tvorbou aspirují studenti uměleckých škol na titul MgA. Tyto cynické řeči plynou přesně z toho, že škola nerozvíjí estetické cítění žáků. Místo toho stupidně známkuje hady a perzekuuje dobré učitele.
Tím je zmařena řada talentů. Vznikají lidé, kteří umí kreslit technicky a mechanicky, ale zbytek dávno ztratili. Samozřejmě že každý nemůže a nechce být akademickým malířem. Ale každý, i ten, kdo tvrdí, že neumí malovat, si může užít svobodu výtvarného projevu. Přesně jako děti, než je z(de)formuje školství.
Nevěřím, že se to změní, dokud budou žáci v tělocviku dělat „v dvojřad nastoupit“ jak za bolševika. Snad aby byly dobře připravené na boj proti západním imperialistům.
