Češi v Afghánistánu: Problémy se kupí a nekonečná noční můra pokračuje
Čtyři mrtví vojáci, prozrazení tajné mise speciálních sil a teď vyšetřování kvůli úmrtí zbitého vojáka místní armády, který pak zemřel. To všechno se odehrálo za posledních několik měsíců v Afghánistánu a týká se to české armády. Problémy se kupí a kolem některých věcí pořád panují nejasnosti. To všechno dál živí diskusi, zda mají naši vojáci vůbec v této válečné oblasti působit. Navíc od zahájení spojeneckých akcí v Afghánistánu v roce 2001 se nedaří situaci v této zemi stabilizovat. Minimálně půlku státu pořád ovládá či ovlivňuje islamistické hnutí Tálibán.
Jako mimořádně výbušná vypadá informace amerického deníku The New York Times, že čeští a američtí vojáci jsou vyšetřováni kvůli úmrtí zbitého afghánského vojáka Vahidulláha Chána, který byl ve vazbě kvůli zabití českého psovoda Tomáše Procházky z minulého měsíce na základně Šindánd v provincii Herát. Mluvčí českého ministerstva obrany Jan Pejšek v tomto případě obvinění důrazně odmítl.
Afghánci ale tvrdí, že Chán byl v době, kdy byl vrácen afghánským jednotkám, zbitý a v bezvědomí. Krátce poté zemřel. Někteří dokonce hovoří o mučení. Otec vojáka dodal, že jeho syn neměl žádná střelná zranění, ale po celém těle měl pohmožděniny.
Případ je o to nepříjemnější, že diskuse o misi české armády v Afghánistánu nabývá na intenzitě jak v politických kruzích, tak u veřejnosti. A odpovědi nejsou často vůbec uspokojivé.
Jak postupovat dál?
Už 17 let se mezinárodní jednotky (čeští vojáci jsou zde od roku 2002) společně s místními partnery snaží ovládnout Afghánistán. Nedaří se to. Vláda kontroluje jen polovinu území a každý rok v poslední době zemřelo kolem 7000 afghánských příslušníků armády a policie. Naděje na změnu je malá.
Vážnou otázkou přitom je, zda nám vlády, jejichž armády jsou v Afghánistánu přítomny, říkají pravdu. Například podle americké administrativy mají rebelové, především hnutí Tálibán, pod kontrolou 15 procent území a dalších zhruba 30 procent nekontroluje plně ani místní vláda, ani povstalci. Ovšem vojenští analytici tvrdí, že realita je daleko horší. Podle nich má Tálibán pod kontrolou, nebo na dotyčném území alespoň operuje, skoro dvě třetiny státu. To je chabý výsledek sedmnáctiletých snah spojenců.
Afghánský prezident Ašraf Ghaní nedávno šokoval svět informací, že od začátku roku 2015 zemřelo 28 529 příslušníků jeho armády a policie. Proč Ghaní hovoří o roku 2015? Tehdy v lednu byla zahájena další mezinárodní mise – Operace Rozhodná podpora (Resolute Support Mission). Podle webové stránky naší armády je momentálně v Afghánistánu 348 českých vojáků.
Zda zůstat je legitimní otázka
Cizina v rámci této mise také vyzbrojuje, financuje a cvičí afghánské členy bezpečnostních složek. Těch ale v bojích s rebely umírá daleko víc, než bylo předtím přiznáváno a pořád se nedaří řešit ani častou dezerci a občasnou neloajalitu nově vycvičených vojáků.
Vzhledem k těmto číslům, i kvůli tomu, že jen letos byli v Afghánistánu zabiti čtyři naši vojáci, se i v Česku vášnivě diskutuje o poslání a smyslu zahraničních vojenských misí. Premiér Andrej Babiš ale mezitím navrhl opět poslat do ciziny bojové jednotky, zejména kvůli boji s terorismem.
Přestože to naše vláda neříká, podle dostupných informací provádí část českých vojáků v Afghánistánu a v africkém Mali útočné bojové operace už dnes. Zda to ale má zejména v prvně jmenované zemi z dlouhodobého hlediska opodstatnění, je diskutabilní. Když exministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD) před časem řekl, že by měl český kontingent z Afghánistánu odejít, vyvolalo to zuřivý odpor jak u části politické scény, tak v armádě. Jenže tato otázka je naprosto relevantní.
Předpoklad, že situace v Afghánistánu se rychle stabilizuje a uklidní, je totiž na základě historických i současných zkušeností, lichý a svým způsobem i naivní, protože v něm převažuje ideologie (Západ s oblibou tvrdí, že nastolí demokracii za každou cenu) nad realitou.
Máme skončit?
Afghánská mise má samozřejmě smysl z pohledu nutného boje proti islámskému terorismu a pravdou také je, že tento středoasijský stát je kvůli chaosu a anarchii zdrojem migrace, která putuje ve velkém i do Evropy. Jenže prodlužování války uprchlické vlny nezastavuje, naopak. Problém se tím neřeší, ale vyživuje.
Trvalým problémem pro mezinárodní jednotky je dále fakt, že mnoho Afghánců se nikdy nesmířilo a nesmíří s přítomností cizích vojsk na svém území. Neovlivní to ani záměr, že se svou přítomností snažíme pomáhat. Cizí vojska zde budou vždy odmítána. Proto intervence zahájená v říjnu 2001, v odvetě za atentáty ve Spojených státech z 11. září toho roku, nepřinesla kýžené výsledky. A ani nepřinese. Mír lze nastolit, jen pokud jsou místní obyvatelé ochotní ke spolupráci a pochopí, proč u nich zahraniční armáda působí. Jako to bylo po válce v Německu či Japonsku. Afghánistán (potažmo Irák, či Libye) je ale diametrálně odlišný případ.
Zatímco spojenečtí (i čeští) a místní vojáci nadále umírají v boji s rebely, kábulská vláda vede v Kataru i jinde s nepřátelským Tálibánem jednání o možném ukončení konfliktu. Pokud by k dohodě došlo, což je nejisté, dá se předpokládat, že Afghánistán se pak stane zemí s velmi tvrdým protizápadním islamistickým režimem, kterému jsme navíc vycvičili vojáky a policisty.
Pak jsou ale skutečně na místě otázky nad smyslem české angažovanosti v této zemi. Žádná jednoznačná cesta vedoucí vpřed totiž za dlouhá léta nebyla v Afghánistánu nalezena. Navíc konfliktních situací kolem našich vojáků v této zemi spíše v poslední době nečekaně přibylo.
