Tikající demografická bomba: Dětí v Česku bude ubývat a ekonomiku v chodu udrží jen sedmdesátníci
Za čtyřicet let bude každý třetí občan Česka v seniorském věku. Průměrný věk dožití se bude prodlužovat, dětí se bude rodit méně a země tudíž bude stárnout. A co hůř: ekonomicky aktivních lidí bude o milion méně než nyní a pracující či podnikající lidé budou tvořit jen 56 procent obyvatel státu. To je poměrně chmurná představa, kterou ve své nové projekci představil Český statistický úřad. Ještě chmurnější však je zjištění, že odpovědná místa ve vedení státu podobná čísla dostávají už drahnou řadu let. A (skoro) nic s tím nedělají, prostě se nic neděje. Tak na co, prosím pěkně, čekáme?
Dovolte ještě několik čísel. Podle aktuálních dat statistiků se nyní muži v průměru dožívají 76 let. Do poloviny století by se mužská střední délka života mohla protáhnout až na 82,1 roku a do konce století na 87,7 roku. S prodlužováním délky života počítá statistická projekce i u žen. Ty se teď dožívají 81,8 roku, v polovině století by to mohlo být 86,5 roku a v roce 2100 dokonce 91 let.
Toto je přitom jen hezké žonglování s čísly. Jeho jediným reálným výstupem však je tlak na postupné zvyšování věku odchodu do důchodu. Lidé žijí déle, tak ať i déle pracují, velí kupecká logika. Na pomoc si pak bere i data o počtech starobních důchodců a objemu vyplácených penzí. Druhou stranu mince však představuje skutečná realita.
Jako člověk, který velice pravidelně chodí svým zesnulým členům rodiny a příbuzným dát kahánek či květinu na hrob si ve vývěskách na hřbitovech nemohu nevšimnout jednotlivých úmrtních oznámení. Vždy si říkám, že když tam má dotyčná či dotyčný věk při svém skonání přes 80 let, že to je už požehnaný věk. Jenže takové příklady jsou v menšině. Obvykle tam jsou lidé okolo 70 let, ale nejvíce se to tam hemží věkem 63, 65 nebo 68 let!
Jistě, každý člověk je jiný, protože má jiné fyzické předpoklady a v životě dělal jinou práci. Někdo je svěží a v kondici ještě v 75, jinému už v 65 letech odejdou síly a nezmůže nic. Řada lidí se pak dožije vysokého věku, ale jen díky velkému pokroku medicíny a nadstandardní péči svých blízkých nebo specializovaných zařízení. Tito lidé pak i zvedají průměr, nad kterým sice většina lidí nechápaně kroutí hlavou, ale politici jej berou jako nedotknutelnou svatou krávu.
Stárnoucích lidí bude přibývat. Otázka pak zní, do kolika letech mají či mohou skutečně pracovat, aby byli prospěšní a užiteční a jaké práce mohou vzhledem ke svému věku vykonávat, aby pak nebyli ohrožením sami pro sebe a pro své okolí? Nebo si zde někdo myslí, že člověk, který stál u pásu nebo dílenského stolu 40 let, bude tak schopen stát i ve věku, kdy se mu budou třást ruce, bude každou chvíli unavený a svými zuby ani pořádně nerozkouše oběd ze závodní jídelny?
Česká ekonomika prošla (a stále prochází) za posledních 18 let dvěma cykly, kdy bylo (či nyní stále ještě je) hospodářství v dobré kondici. A však místo toho, aby se udělala důchodová reforma, nastavily zásadní propopulační opatření či došlo k obměně charakteru a struktury ekonomiky (a tuto skutečnost reflektujícího školství), tak se neudělalo nic. Vyšší daňové příjmy se projedly a utratily za nesmysly. Šarvátky mezi hlavními politickými stranami a silami v tripartitě se smrskly na minimální mzdu, EET či jaké má být DPH na knihy a točené pivo. A jede se dál.
Vše se pak dostává (a pokračuje ve stavu), kdy dvě třetiny lidí nedosáhnou ani průměrnou mzdu, minimální mzda je pod hranicí příjmové chudoby, v Česku se více montuje a překládá, než vyvíjí a inovuje a pro mnoho lidí pořídit si dítě znamená skok do chudoby. Proto přibývá rodin a párů, které děti nemají a pokud ano, tak jen jedno. Druhé už by pak nezvládli vůbec, protože ve firmách se příliš nevedou zkrácené úvazky či flexibilní pracovní doba a bydlení je čím dá dražší. Stále vše dokola a motáme se v začarovaném kruhu.
Právě nedostatečný počet dětí, které se rodí nyní, bude znamenat velký problém právě v druhé polovině století. Kdo bude živit ty, kteří dosáhnou v tu dobu důchodu? Nebo se tu nastaví podobný model, jak byl v druhé polovině 19. století za Bismarcka v Německu? Kdybychom ho totiž v současných reáliích převedli do českých čísel, nárok odejít do penze a pobírat finanční dávku by nastal ve věku mezi 83 a 85 lety. To asi není příliš lichotivé, že?
O jakéž takéž vize či nápady se politické strany pokusí jen před volbami, aby po nich naskočily do jedoucího vlaku, které je doveze k dalším volbám. Ale čas běží neustále, vše letí zběsilým tempem kupředu, ale my stojíme na místě. Přitom každý den či týden v tomto stavu je pro nás ztrátou. Je na čase s tím něco dělat, jinak přijde jednou náraz do velké zdi a odskáče to zatraceně mnoho lidí.
