Konec mýtů o oteplování? Příroda se dokáže bránit mnohem lépe, než se donedávna předpokládalo
Především v souvislosti s právě probíhající konferencí OSN o změnách klimatu (COP24) v polských Katovicích není na škodu si připomenout, že jak se zdroji oteplování, tak s možnostmi omezování jeho dopadů je to trochu jinak, než se veřejnost obvykle dozvídá. A také, že samočisticí schopnost přírody a schopnost organismů reagovat na probíhající změny je mnohem větší, než se předpokládalo. I když je sice zřejmé, že je žádoucí omezit negativní vliv člověka na přírodu všude, kde je to možné, ukazuje se stále více, že nejlepším bojem proti klimatickým změnám je nechat přírodu, aby si poradila sama. Stále to ještě umí, jak vyplývá z množství příkladů, o kterých ovšem většina lidí prakticky neví.
Následující výčet je pouze zlomkem výsledků výzkumů a publikovaných studií publikovaných většinou v průběhu letošního roku - a většina z nich bourá mnohé, co je v myslích společnosti s rizikem klimatických změn spojeno. Jedním z příkladů je jen několik týdnů „stará“ informace z Journal of Geophysica Research, podle níž množství molekul OH (jde o molekuly tvořené jedním atomem vodíku a jedním atomem kyslíku s volným elektronem), které jsou považovány za likvidátory skleníkových plynů, navzdory dosavadním předpokladům neklesá a že se tyto molekuly přirozeně recyklují. Jinými slovy, likvidátorů skleníkových plynů neubývá.
Tým oceánologů z Texasu zase objevil 20 nových druhů mikrobů, kteří se živí metanem a ropnými produkty, což vysvětluje mnohem rychlejší likvidaci ropných skvrn, kterými člověk čas od času kontaminuje moře a oceány. Loni pak konstatoval tým institutu Netherlands Institute for Sea Research obecnou schopnost některých druhů mikrobů rychle se adaptovat na likvidaci plastů v mořích.
Jsme-li u oceánů, už před několika lety publikoval výzkumný tým Hemholtzova centra pro výzkum oceánů v Kielu, že mořské organismy jsou schopné operativně upravovat svůj metabolismus tak, aby byly schopné rychleji tvořit a opravovat vápencové skořápky, což dokáží v průběhu pouhého roku. Okyselování moří a rozpouštění schránek korálů tak zřejmě není takovým rizikem, jak se lze dozvědět téměř z každého naučného filmu o mořském světě.
Metan z lesů
Obecně neznámé jsou také údaje o producentech některých látek, jako je třeba dusík nebo metan. V nedávno publikované studii v časopisu Science se například uvádí, že 26 procent dusíku v přírodních systémech pochází z hornin, ačkoli doposud se mělo za to, že veškerý dusík pochází z atmosféry.
Na jaře letošního roku zase brazilsko-britsko-švédsko-kanadská skupina výzkumníků změřila, že stromy v Amazonském pralese produkují ročně kolem 20 milionů tun metanu, což je více, než všechny oceány dohromady. Naopak produkce metanu hospodářskými zvířaty má na klima mnohem menší vliv, jak před pár dny publikoval výzkumník Albrecht Glatzle ve studii „Domestic Livestock and Its Alleged Role in Climate Chang“. Glatzle v něm dokazuje, že emise metanu z chovu hospodářských zvířat nemají žádný prokazatelný vliv na klima Země a opačná tvrzení jsou založena na chybných výpočtech. A ještě jeden údaj k „oteplovačům“, mezi které patří například i mořští plži - ti se na produkci metanu z Baltského moře podílejí 10 procenty.
Těžba oxidu uhličitého
Málo se nicméně také ví o možnostech využívat skleníkové plyny z atmosféry jejich jímáním a následným zpracováním. V institutu MIT vyrábějí z oxidu uhličitého baterie, ve Vanderbiltově univerzitě v Nashvillu nanotrubičky, na Univerzitě v Torontu plasty, na Univerzitě v Indianě zase mění za pomoci slunečního záření oxid uhličitá na oxid uhelnatý jako surovinu pro chemický průmysl. Jinými slovy, oteplovací oxid uhličitý lze ze vzduchu „těžit“, a tím jeho množství v atmosféře snižovat.
A ještě jeden pohled „z druhého břehu“ na důsledky oteplování, které má snížit plochu využitelné zemědělské půdy vzhledem k tomu, že její rozsáhlé plochy mají být postiženy suchem. To je sice pravda, na druhou stranu ale oteplování, pokud by se naplnily současné představy, posune hranici produkčních (zemědělsky využitelných) oblastí o 1 200 kilometrů na sever, čímž by se zhruba 75 procent dnes nevyužívané půdy ve skandinávských zemích, Rusku, Kanadě a Asii stalo vhodných například k pěstování obilovin. Alespoň tak zní letošní závěr výzkumu Memorial University of Newfoundland.
Zdaleka nejen z těchto informací vyplývá, že o složitých vazbách v přírodě a jejich vlivu na počasí nebo třeba na složení atmosféry toho stále ještě zas tak moc nevíme, i když různí spasitelé lidstva už samozřejmě recept na záchranu lidstva mají. Ve skutečnosti je ale většina „receptů“ jen marketing a manipulační politika.
Autor je agrární analytik.
