Vladimír Pikora: Kdo zaměstná feministku?
V příštím životě chci být ženou. Fakt! Když budu krásná, budu zlatokopkou a třeba se provdám za amerického prezidenta. Když budu šeredná, budu feministkou. Vystuduji gender studies a budu lovit muže jako škodnou. Budou se mě bát víc než Babiš OLAFa. A kdybych se zase omylem narodil jako muž, budu znovu politicky nekorektní jako dneska, protože to mě baví.
Předpokládám, že feministky už jsem stačil nadzvednout. Určitě řeknou: „A co vaše žena? Ta je snad zlatokopka?“ A já s pobavením odpovím: Šichtařová není modelkou, a proto na rozdíl od jiných zlatokopek uvažuje ekonomicky. Došlo jí, že nejlíp si muže posichruje, když si s ním naseká pět dětí. Vychází přitom z předpokladu, že potenciální sokyně si rychle spočítá, jaké alimenty bych asi s pěti dětmi platil.
Funguje to pochopitelně i obráceně. Většina mužů sice na rozdíl od žen neuvažuje mozkem, takže jim to ne vždy dojde včas, ale většina se taktéž zarazí ještě zavčasu. Třeba mému kamarádovi, karlovarskému lékaři, to došlo zatraceně rychle a tuhle mi povídá: „Ta tvoje žena je dobrej kus, ale když si představím ženskou s pěti, to si raději dám svíčkovou s pěti…“
Pak jsou týpci, kteří to vidí ještě jinak. Příkladem může být Pepa Kokta, který dopřál každému dítěti ten luxus, že má svou vlastní maminku a nemusí se o ni s žádným sourozencem dělit.
No a do třetice jsou rodiče – je jich 49 % – kteří tohle dilema řeší tím, že přivádí děti na svět mimo manželství. Myslí si, že tím přelstí rozvod. Je to, myslím, poněkud naivní. Jejich rozchodu se sice nebude říkat rozvod, ale ekonomické dopady má obvykle stejné. A já myslím, že právě k tomuto rozpadu vztahů v poslední době hodně přispěly feministky.
Zjevně to v nich dlouho vřelo. Možná se v mládí inspirovaly filmem Skandální odhalení, kde Demi Moor sexuálně zneužívá podřízeného Michaela Douglase. Když pak po vystudování gender studies pochopily, že se na trhu práce moc neuplatní a nebudou mít žádné podřízené, jenom nadřízené, rozhodly se to mužům osolit.
Jak jsme si všichni mohli (zejména v USA) všimnout, začaly muže systematicky ničit. Nevím, která jejich obvinění jsou pravdivá. Možná některá jsou, jiná ne. Nicméně média už pokryla příběhy několika set amerických mužů, kteří kvůli feministkám přišli o práci.
Má to však háček. Pokud někdo někoho znásilnil, jediným správným řešením je hlásit to ihned policii a postupovat podle zákona. Pokud někdo věc hlásí až po dvaceti letech, vypadá to nejen krajně nedůvěryhodně, ale hlavně se už nic nevyšetří. Je to jen pokus o veřejnou popravu, při níž se nelze bránit.
Jistě, jednu a tu samou situaci mohou dva lidé vnímat velmi odlišně. S rozvojem poblázněného hnutí #metoo se ukazuje, že tak banální věc jako vtip o sexu v USA vnímá třetina žen jako sexuální obtěžování. Pro mě to je nepochopitelné, čímž bych se u tohoto typu žen už patrně kvalifikoval na prasáka. Ale dejme tomu. Ještě nepochopitelnější ale pro mě je, že za obtěžování takový vtip považuje neuvěřitelných 17 % amerických mužů. Na takové muže je už pro mě těžké dívat se jako na muže, spíš mi připomínají trubce.
Velkou nedůvěru v hnutí #metoo ve mně vyvolávají především příběhy feministek, které požrala sama jimi vyvolaná revoluce. Známý je případ Cristiny Garciové, demokratické zastupitelky a jedné z předních osobností amerického hnutí #metoo. Garciová čelí obvinění, že bez souhlasu osahávala člena svého týmu během amatérského softballového turnaje. Pro mě příklad falešné morálky. Jenže tahle falešná morálka zhrzených feministek už jednou provždy změní naši společnost.
Tento měsíc vyšla zpráva agentury Bloomberg, podle které jsou ženy právě kvůli hnutí #metoo vytlačovány z trhu práce. Zejména silně se to projevuje na Wall Street, co je tradičně maskulinní prostředí. Žádný muž nechce pracovat s ženou v malém týmu, protože se bojí falešného nařčení ze sexuálního harašení. Nikomu to za to riziko zkrátka nestojí.
Manažerům (zvláště finančních) firem tím vznikl problém: nenaplní kvóty na zastoupení žen ve vedení společnosti. Jenže kdo by chtěl za těchto okolností ženu do představenstva, kde jsou často jen tři lidé? Když jeden onemocní, nebo je na služební cestě, jednají jen dva manažeři. To je běžné. Ale normálně obezřetný muž do jedné místnosti s jednou ženou už raději nevejde. Zejména ne s vysoce postavenou manažerkou, u které se logicky dá předpokládat vysoká míra sebeprosazování.
Bloomberg v této souvislosti mluví o Pencově efektu: Americký viceprezident totiž prohlásil, že kvůli hnutí #metoo už nikdy nebude sám obědvat s jinou ženou než s vlastní manželkou. (Logicky se pak ale nabízí otázka: A co má dělat muž, který manželku ještě nemá? Jak ji asi má sehnat, když ji nemůže pozvat na rande a nemůže si troufnout se s ní sejít ve dvou?)
Problém je to už i v byznysu velký, protože mnoho věcí je třeba řešit mezi čtyřma očima. Z Wall Street už ženy mizí. Muži vymýšlejí pravidla, jak se nedostat do situace, že budou sami s ženou na obědě, jak s ní nevstoupit do výtahu, jak se s ní neocitnout o samotě v jedné jednací místnosti.
To je zničující. Zničující to je ale nikoliv pro muže, nýbrž pro ženy. Feministky si naběhly na vidle. Nikdo soudný je teď nezaměstná. Z žen se stalo riziko. A s rizikem chlapíci z Wall Streetu pracovat umí. Buď si za riziko nechají dobře zaplatit, nebo se ho zbaví. Jinými slovy, tuctová žena se výhledově ve financích neuplatní. Aby ji někdo přijal, musí být mnohem lepší než všichni muži kolem. Wall Street se ještě víc než dosud stane pánským klubem, v němž si nikdo nebude brát rukavičky, jestli smí říct lechtivý vtip.
Čekám, že stejně to dopadne i v Hollywoodu. I tam jde o peníze až v první řadě. Hnutí #metoo se už podařilo zničit několik herců a několik filmů. Příkladem může být Kevin Spacey obviněný ze sexuálního nátlaku. Musel opustit Dům z karet. Ve filmu Všechny prachy světa šli dál a přetočili jeho postavu s jiným hercem, jak moc se ho štítili. Lidé se začali bát chodit na jeho filmy, že budou pomluveni jako zvrhlíci. Výsledek? Film Billionaire Boys Club za první den promítání utržil na vstupném jen 126 dolarů. To je finanční katastrofa.
Dokud šlo „jen“ o kariéru herců, byl to „jejich“ problém. Jakmile ale začalo jít o filmy, začal to být problém producentů. A tím pro celý Hollywood. Producenti si nemohou dovolit přicházet o peníze, jinak nebudou točit nic. Na to doplatí všichni v odvětví. Je tedy nanejvýš logické, že ten, kdo producentům jejich investici zničil, si v byznysu už nikdy neškrtne. Persona non grata. Nemám ale na mysli jen obviněné herce. Mám na mysli i herce (či spíš herečky) obviňující. Kde není soudce, tam není ani zločince. Kde není zločince – tam producent nepřijde o peníze.
Do budoucna proto čekám velký tlak na umělou inteligenci a počítače, aby vytvořily fiktivní herce, které živé herce nahradí. Z Číny víme, že tam už dnes mají počítačem generované televizní moderátory. Herečky si tak samy pod sebou podříznou větev. Když vezmeme v úvahu, jaké chtějí po producentech honoráře, pak vývoj softwaru použitelného pro tisíce dalších filmů už bude finanční srandou.
A to všechno podle mě pramení z amerického blahobytu. Když jsem byl v subsaharské Africe, ptal jsem se v několika zemích, zda tam mají hnutí #metoo. Buď ho vůbec neznali, nebo si klepali na čelo a říkali, že to je záležitost jen poblázněných Američanů. Mají pravdu. Pálí nás dobré bydlo.
