Pomůže kauza Huawei k větší transparentnosti české veřejné správy?
Huawei všude, kam se podíváš. Čínská firma Huawei je druhý největší výrobce smartphonů (hned za „Uncle SAM-sungem“ ) na světě. Jak už dnes všichni víme, američtí (ale třeba i australští) bezpečnostní a vládní experti opakovaně označili čínskou společnost Huawei za bezpečnostní riziko. Hlavní bezpečnostní hrozba ze strany této společnosti spočívá prý v tom, že může být úzce napojena na čínskou vládu a zneužívat své technologie pro špionáž pro zmíněnou čínskou vládu a potažmo jejich komunistickou stranu.
Tento týden se do řad alarmistů přidal i tuzemský úřad pro kybernetickou bezpečnost. A samozřejmě přispěchal ihned i náš premiér Andrej Babiš, který údajně neprodleně nařídil odstranit všechny mobily Huawei z Úřadu vlády.
Bezpečnostní rizika samozřejmě nemožno podceňovat, avšak nějak se mi nezdá, že by je cizí špionážní mocnosti realizovaly takto naivně. K rozpoznání bezpečnostní hrozby stačí de facto jen znát jména čínských značek – mimo citavané Huawei je to kupříkladu OnePlus, Meizo, Oppo, Xiaomi, Honor, Vivo a třeba Lenovo.
Kdo má telefon či tablet např. zn. Apple či korejský Samsung, může být v klidu. Sancta simplicitas!
Kdo je zde odpovědný?
Také by asi nejen mne zajímalo, kdo výměnu veškerých mobilů v české veřejné správě zaplatí? Tedy on to bude nakonec opět daňový poplatník, to je jasné.
Avšak proč se tedy čínská elektronika hojně kupovala, když se o bezpečnostním riziku ví údajně již dlouho. Například europoslanec Telička (uprchlík z hnutí ANO) v diskuzi v České televizi uvedl, že o hrozbě se prý ví již několik let. Pak se ovšem nabízí zákonitě otázka, proč ostatní nevaroval? Stejně tak jako veřejnost nevaroval před panem Babišem – ale to je námět na jiný komentář.
Anebo nebezpečí špionáže ze strany čínských společností není ve skutečnosti tak vážné, ale potom je výměna elektroniky v české veřejné správě zbytečným plýtváním. Jsme v Česku, takže vážně pochybuji, že se celá věc dá někomu odpovědnému k úhradě. Zejména těm rozumbradům placeným z českých či evropských peněz (což jsou de facto také naše peníze), kteří tvrdí, že riziko bylo známo již před dlouhou dobou. Satirik by možná zavtipkoval, takže Číňané o nás již vše dávno vědí, tak jsme tu elektroniku snad ani nemuseli měnit, ne?
O peníze jde až v první řadě
Myslím, že jádro celé věci bude prostší, bohužel ne tak sexy. Zkrátka a dobře je za vším spíše prachobyčejný konkurenční boj. Stále více lidí v USA a Evropě (tedy i v Česku) si místo zdejších dražších telefonů (á la iPhone od Apple) pořizuje jiné levnější značky a na prvním místě je to právě produkce Huawei, toť celý rébus. Jak je známo už z pohádek: O dukátky jde až v první řadě, pane králi.
Money talks – v New Yorku i v Bruntále!
Závěrečná filipika
Na závěr bych se nad věcí dovolil zamyslet ještě z jiného (méně obvyklého) úhlu pohledu. V ČR se neustále prosazuje absolutní otevřenost – jak se dnes módně říká transparentnost – politiky a veřejné správy. Bojuje se za ni „o sto šest“ – ano, narážím zde mj. na legendární zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ale i různé veřejně přístupné registry smluv či majetková přiznání.
Zastánci těchto předpisů mají jako mantru, kdo nic špatného nečiní, ten se nemá čeho bát. Takže naši přední politici asi něco tají, že se bojí, aby to někdo nezjistil? A propos, víte, že podle zákona o svobodném přístupu k informacím si může o informace od naší veřejné správy žádat kdokoliv, cizinec i čínský komunista?
Takže pokud si nějaké informace získají Asiaté rovnou přes technologie spojené s Huawei, tak nám alespoň ušetří práci s vyřizováním „stošestkových“ žádostí, dodávám na závěr v laskavé nadsázce.
