Bohumil Pečinka: Svět se hádá o migraci. A my?
Českou politikou otřásá spor o postoj ke dvěma paktům, o nichž se v těchto dnech hlasuje v OSN. Pakt o uprchlících česká vláda podpořila, naopak pakt o migraci odmítla.
Premiér Babiš tvrdí, že jde o dva dokumenty úplně rozdílné právní síly. Naopak europoslanec Keller namítá, že oba jsou spolu provázané a budou stimulovat migraci.
Hned na úvod odmítněme hru na čistě právní výklad toho či onoho dokumentu a naznačme, že celý spor má tři roviny: filozofickou, politickou a právní.
Ve filozofické rovině jde o spor mezi občanskými a lidskými právy. Občanská práva vyrůstají z nějakého společenského systému, který vznikl díky dlouhému úsilí mnoha generací občanů, kteří na daném území sdílejí stejné hodnoty, zákony a instituce.
Občané do systému přispívají daněmi a leccos z něho získávají, například právo na bezpečí a sociální přerozdělování. Současně do něj mohou aktivně zasahovat tím, že mají právo volit a být voleni do veřejných funkcí.
V posledních desetiletích se zároveň ustavil univerzalistický koncept lidských práv. Problém nastal tehdy, kdy aktivističtí právníci začali lidská práva stavět nad občanská. Vychází to z představy, že lidstvo je jeden celek bez ohledu na ukotvení lidí v daném státě.
Praktickým výsledkem je požadavek, že každý nově příchozí do země, přestože se na vytvoření společenského bohatství nepodílel, by měl mít zajištěný stejný podíl na společenském přerozdělování, například v oblasti sociálních a penzijních systémů. Byl to hlavně tento moment, který před několika lety zvedl migrační vlnu do Švédska a Německa.
Spor má i politickou rovinu. Je to konflikt mezi suverenisty, reprezentovanými dnes Spojenými státy, a internacionalisty, jako je Německo. Suverenisté tvrdí, že národní stát a jeho zákony jsou nadřazeny všem paktům OSN a jedině jejich vláda může říct, koho do země pustí a nepustí.
Naopak internacionalisté nadřazují mezinárodní rezoluce nad práva národních států, které v jejich pojetí mají být – alespoň v oblasti migrace – agenturami, které budou spolupracovat na přerozdělování migrantů a uprchlíků.
A nakonec má celý spor i právní stránku. Pokud se prosadí, že mezinárodní právo je nadřazeno tomu národnímu, budou muset soudci rozhodovat v souladu s ním. Kupříkladu v otázkách jako vyhoštění cizinců nebo práva na azyl a pobyt v dané zemi. Dnešní filozofické a politické konflikty jsou ve skutečnosti spory o zítřejší soudní rozhodnutí.
Politické strany v Česku by si měly zformulovat, co vlastně chtějí a jakou pozici budou prosazovat na mezinárodních fórech. Zatím styl české vlády připomíná ze všeho nejvíc tanec – tři kroky doprava, dva doleva a nazpátek.
Premiér Babiš sice kritizuje ministry ČSSD za jejich vstřícnost k migraci, ale jeho europoslanci a frakce, v níž zasedá v europarlamentu, je v tomto směru daleko radikálnější.
Vládní zahraniční politika má blízko k tomu, co české politické strany kdysi předváděly v rakouském parlamentu. V devatenáctém století se pro to vžilo označení: jinak ve Vídni, jinak v Praze.
