6 miliard aneb Sleva není nikdy zadarmo. On se vždycky najde nějaký blbec, který ji zaplatí
Bez nějaké větší pozornosti prošuměla mediálním prostorem zpráva, podle které požadují dopravci po státu téměř miliardu korun za to, že loni v září a říjnu vozili studenty a seniory se slevou 75 procent. Co nevidět se pak tytéž subjekty přihlásí s obdobnými fakturami za listopad či prosinec. Podle odhadů samotného ministerstva financí vyjde tato sranda erár za celý kalendářní rok na šest miliard korun.
Pohoršovat se nad tím nebo dělat překvapené by nyní bylo velice laciné. O tom, že tyto slevy budou zavedeny a budou něco stát, se vědělo dlouho dopředu. Měly být spuštěny loni před prázdninami, nakonec je vláda odstartovala až se začátkem školního roku (a tedy krátce před senátními a komunálními volbami). Řeči o mrhání penězi a nesystémovým zvýhodňováním jedné skupiny lidí na úkor druhé byly označeny za kampaň či demagogii a zadupány do země. Vždyť lidé to přece chtějí...
Potíž je však v tom, že tu bylo v debatách takřka potlačeno staré úsloví, že nic (ani sleva) není zadarmo. Tedy, že aby byla poskytnuta, někdo jiný ji musí zaplatit. A to platí i v tomto případě. Slevy na jízdném zaplatí všichni daňoví poplatníci. To jest ti, kteří žádnou takovou slevu nedostávají a pokud sami někam cestují, zaplatí si plné jízdné.
Je pochopitelné, že zde máme co do činění s líbivým populistickým volebním nástrojem. Ostatně rušení někdejších zdravotnických poplatků či aktuálně zvažované obědy zdarma pro školáky (ačkoliv jejich množina se stále mění) se nesly či nesou ve stejném duchu. Potíž je však v tom, že za účelem zisku politických bodů jsou zneužívány obvykle slabší a zranitelnější vrstvy obyvatel jako jsou nemocní, studenti či senioři.
Jinde se peněz nedostává
Slevový nástroj v sobě skrývá ještě jedno nebezpečí, a to je velice zhoubné. Skrze něj dochází k zastírání, zamlžování či rozmělňování povědomí o skutečné hodnotě poskytvané služby či zboží. Mnozí si pak neuvědomí, že skutečná cena je někde jinde, že dochází k prodeji pod výrobní cenou a je fakticky uměle vytvářena ztráta. A tu musí někdo jiný zaplatit nebo musí být odstraněna na úkor někoho jiného.
V době, kdy je ekonomika na vrcholu a státní rozpočet vykázal jeden z nejlepších výsledků za poslední dvě dekády, nad tím může leckdo mávnout rukou. Tyto dobré časy však nepotrvají navždy a i v těchto dobrých časech se tu najdou mnohá místa, kde se peněz nedostává a kde by byly potřeba jako sůl. Tato místa však nemají dostatečnou sílu na sebe upozornit, anebo jsou ve vnímání mocných brána jako bezvýznamná a marginální.
Zkrátka taková, ze kterých moc hlasů nepřiteče. Proto vždy smetanu slíznou skupiny lidí, o kterých se nejvíce mluví a které mají možnost zahýbat volbami nebo veřejným míněním. Ono se pak vždy najde celé hejno blbců, které podobnou legraci zaplatí. Dobrovolně, ale i se zamračenou tváří.
