Jiří Brady žil dlouhý život, i bez metálu od Zemana. Od člověka bez nadhledu ho ani čekat nemohl
V noci na sobotu zemřel v kanadském Torontu Jiří Brady. Tento podnikatel českého původu a pamětník holocaustu vešel do celonárodního povědomí především v roce 2016, kdy měl údajně od prezidenta Miloše Zemana dostat státní vyznamenání. Jelikož se však jeho synovec z druhého kolene, tehdejší ministr kultury Daniel Herman, v onom čase sešel s dalajlamou, z udělení metálu nakonec sešlo. Zeman pak tvrdil, že nikdy žádné vyznamenání pro Bradyho neschválil. Celá záležitost poté dostala typickou zemanovskou absurdní pachuť, kdy hlava státu místo noblesy a nadhledu nechala projevit své tradiční vlastnosti jako je pohrdání lidmi, zášť a provinčnost toho nejhrubšího zrna.
Na úvod budiž jasně uvedeno, že právo udělovat a propůjčovat státní vyznamenání je výlučná pravomoc prezidenta republiky. Přestože seznam oceněných formálně kontrasignuje premiér, je pouze na rozhodnutí hlavy státu, komu metál dá a komu ne. Za celý rok se na Hradě sbíhají stovky návrhů, své adepty pak posílají i poslanci či senátoři, ale pouze prezident nakonec definitivně rozhodne, kdo ocenění dostane.
Je potom logické (a dělo se tak za dob Václava Havla i Václava Klause), že seznam oceněných je především obrazem osobních preferencí hlavy státu. Prezident vyznamená umělce či podnikatele, kteří mu jdou na ruku a kteří ho podporovali. Naopak lidi, kteří se proti němu vymezili, nemají šanci a stále větší okruh jich pak na udělování vyznamenání ani nepozve. Do seznamu oceněných pak zařadí válečné veterány, skvělé vědce či sportovce, proti kterým nelze nic namítnout a kteří dodávají seznamu oceněných jakýsi nádech průřezovosti a vyváženosti.
Jak to bylo s vyznamenáním?
Za svůj životní příběh by si Jiří Brady státní vyznamenání z Vladislavského sálu zasloužil. On sice následně nějaká ocenění od premiéra, některých českých měst či univerzit získal, ale už to mělo pachuť jakéhosi hašení požáru a ostudy na poslední chvíli. Lze jen spekulovat, zda by ho od Zemana dostal, kdyby se Daniel Herman s tibetským duchovním vůdcem nepotkal. Lze předpokládat, že ano.
Zeman a jeho hlásná trouba Ovčáček sice tvrdili, že nic takového nebylo v plánu, ale tehdejší diplomatické dění kolem celé záležitosti dává tušit, že to bylo trošku jinak a na Hradě pak mlžili, překrucovali anebo nemluvili pravdu. S odstupem času se to těžko řeší, a hlavně je to tvrzení proti tvrzení. Za tu dobu však všichni v zemi moc dobře vědí, že když se Zeman proti někomu či něčemu šprajcne, tak s ním nepohne nic. A je jedno, že vzniklá situace je trapná a nedůstojná, ale Zeman si v tom libuje a že shazuje prestiž svého úřadu a země, je mu srdečně ukradené. Ostatně lze vzpomenout kauzu nenalezeného článku Ferdinanda Peroutky, averze vůči některým rektorům či důsledný bojkot povyšování nebo jmenování osobností, u kterého je on sám poslední instancí.
Není schopen noblesy
Když se udělují vyznamenání, v drtivé většině civilizovaných zemí hlava státu oceňuje i osobnosti, s nimiž byla často ve sporu, které třeba kandidovaly i proti němu anebo zastávaly jiné názory. To se však v Česku za Zemana neděje. Prezident tohoto nadhledu a určité noblesy není schopen, nemá ji ve své povaze, natož v DNA. A ještě navíc v tomto případě, za který by se na něj v Pekingu jako na čínského poslušného psíčka hodně mračili.
Jiří Brady zemřel a jeho jméno bude v Česku spojeno – bohužel – především jen s touto kauzou. Prožil dlouhý a bohatý život, za který ho ten Nejvyšší jistojistě ocení. Ten používá úplně zcela jiná měřítka a na smrtelníky nahlíží jinak než stávající pán na pražském Hradě. Ten pak skrze tuto kauzu tam nahoře do své knihy hříchů získal další černý puntík. Určitě ne první, ale zdaleka ani poslední.
