Audit dotací Agrofertu nemusí skončit potrestáním. Výsledky kontroly mu mohou paradoxně pomoci
Na to, s jakým závěrem skončí kontrola dotací, které čerpaly v předchozích letech firmy holdingu Agrofert, si určitě ještě nějakou dobu počkáme. Je ale docela dobře možné, že výsledkem práce auditorů Evropské komise budou spíše více, nebo méně obecná doporučení k nějaké nápravě dosavadního stavu, než konstatování, že Agrofert neměl na dotace nárok. Bude ale záležet na tom, do jaké hloubky prověrek podmínek dotací Agrofertu se kontroloři ponoří.
Pokud se bude jednat především o prověrky střetu zájmů, pak bude záležet na tom, jak ortodoxně bude střet zájmů v případě Agrofertu uplatňován. Andrej Babiš tvrdí, že ve střetu zájmů není, je ale zcela zřejmé, že je. Jenže v takové pozici není zdaleka sám, a nejsou v něm zdaleka jenom vysoce postavení úředníci v zemědělství v ČR, ale v celé EU. Včetně stávajícího zemědělského komisaře EU, což je - co do kompetencí a možností vlivu na podmínky dotací - ještě významnější funkce, než je ministr nebo premiér nějaké členské země.
Střet zájmů jako opatření k zastavení dotací nebo vyloučení z pozic vysoce postavených úředníků v oblasti zemědělství, kteří mohou dotace a podmínky zemědělské politiky ovlivňovat, je prostě mnohem složitější problém, než si drtivá většina veřejnosti i politiků představuje.
Střet zájmů a citová vazba
Loňské zpřísnění podmínek střetu zájmů, které rozšířilo okruh možného střetu o osoby naplňující střet zájmů dokonce prostřednictvím „osob s citovou vazbou“ na ty, kteří mohou o něčem rozhodovat či něco ovlivňovat, by při ortodoxní aplikaci dopadla nejen na Agrofert, ale i na řadu ministrů zemědělství mimo ČR, jejich náměstky, komisaře, poslance Evropského parlamentu nebo pracovníky generální ředitelství zemědělství (DG Agri) v Bruselu.
Audit nicméně prověřuje období před zpřísněním. I tehdy však platilo, že střet zájmů může vyplývat z příbuzenského vztahu a naopak ze střetu zájmů není automaticky vyloučen ten, kdo svou firmu zaparkuje ve svěřenských fondech. Jenže to teď není problém, Agrofertu, ale naší země kvůli tomu, v jaké podobě přijala „lex Babiš“.
Vlastnická struktura a podmínka aktivního zemědělce
Jiná věc je, že ačkoli se dnes mluví o krácení dotací největším zemědělským podnikům v další etapě Společné zemědělské politiky EU po roce 2020, je takové krácení v určité, byť v ČR minimální míře, povinné již nyní a tedy po celé období od roku 2013. Jednotlivé zemědělské podniky spadající pod Agrofert se těmito podmínkami sice řídí a do podmínek se „vejdou“, jenže vejdou se do nich především proto, že se každý jednotlivý podnik posuzuje zvlášť, podle jednotlivých „IČO“ a například v dotacích na plochu, což jsou co do výše podpor nejdůležitější dotace, není podmínkou pro jejich čerpání vlastnická propojenost. Kdyby podmínky braly ohled na vlastnickou propojenost, neměly by firmy Agrofertu od určité výše součtu objemu dotací na další peníze nárok.
Dalším problémem, který mohou, ale také nemusí vzít auditoři v úvahu, je plnění podmínek takzvaného „aktivního zemědělce“. Ty se ovšem v čase měnily a nakonec byly fakticky zrušeny také (ale nejen) kvůli lobbingu ČR. Po část auditory prověřovaného období ale platily, a fakticky to znamená, že Agrofert, jako společnost, jejíž celkové příjmy nepocházejí z více než 50 procent ze zemědělské prvovýroby (a k tomu vyjmenovaných činností), nesplňoval po určitou dobu k oprávněnosti čerpat dotace podmínku „aktivního zemědělce“. To však právě vzhledem k měnícím se podmínkám „aktivního zemědělce“ a různým právním výkladům tohoto pojmu auditoři vzít v úvahu nemusí.
Paradox byrokracie a zastropování dotací
Tak či tak je možné se domnívat, že důvodem k zastavení podpor by i prokázaný střet zájmů být nemusel. Může ale a zřejmě i bude důvodem k budoucí rozsáhlejší byrokracii spojené s čerpáním dotací z EU. O řadě opatření již ostatně diskutuje Evropský parlament. „Kauza Babiš“ tak pravděpodobně prohloubí již tak velkou administrativu, která v zemědělství panuje, a která ničí především malé zemědělce v celé EU. To ovšem může paradoxně Agrofertu a další obřím zemědělským skupinám vyhovovat.
„Kauza Agrofert“ je však také významným kamínkem do diskuse o tom, mají-li mít na dotace nárok velké zemědělské průmyslové podniky (i když Agrofert vlastně skutečně „zemědělským“ podnikem není). Převažující názor v EU přitom je, že nárok mít nemají, což se ale bude týkat až období po roce 2020. Každopádně Agrofert svým případem nabil střelivo do řad zastánců zastropování dotací (krácení dotací velkým), což bude pro některé další zemědělské podniky, zejména v ČR, docela problém.
Autor je agrární analytik.
