Chudoba v Česku: Jak jsme na tom v porovnání s ostatními zeměmi v EU
Češi nejsou tak chudí, jak levice ráda tvrdí. Aspoň pokud vyjdeme z údajů Eurostatu a Českého statistického úřadu. V roce 2017 bylo příjmovou chudobou ohroženo 9,1 procenta lidí. To je nejméně v Evropské unii, kde je průměr 16,9 procenta.
Málo jsou chudobou ohroženi také Finvé (11,5 % z nich) nebo třeba Dánové (12,4 %). V Německu je ohrožených 16,1 % obyvatelstva. V českém kontextu příjmová chudoba znamená, že zmíněných 9,1 % Čechů nedosahovalo předloni ani měsíčního příjmu (včetně sociálních dávek) ve výši necelých 11 200 korun v případě domácnosti jednotlivce nebo ani zhruba 23 500 korun v případě rodičů se dvěma menšími dětmi.
Během roku 2018 podíl ohrožených Čechů patrně klesl pod devět procent. Důvodem je pokračující pokles nezaměstnanosti, zvyšování minimální mzdy a s tím související fakt, že mzda roste rychleji nízkopříjmovým pracovníkům než těm s příjmem vyšším. Tím se přivírají nůžky příjmové nerovnosti.
Dovolená, maso...
Poměrně příznivý obrázek poskytuje i ukazatel materiální deprivace. Statistici sledují, zda si domácnosti mohou dovolit následujících devět položek: neočekávaný výdaj ve výši kolem 10 tisíc korun, týdenní dovolenou, konzumaci masa obden, automobil, včasnou platbu různých pravidelných plateb a splátek, dostatečně vytápěný byt, barevný televizor, pračku a telefon.
Pokud si domácnost nemůže z finančních důvodů dovolit čtyři a více položek, označí ji statistici za materiálně deprivovanou. U nás bylo v roce 2017 takových domácností 3,7 %. V roce 2018 to díky zmíněnému přivírání příjmových nůžek bylo zřejmě méně než 3,5 %. Průměr Unie přitom předloni činil 6,9 %. Méně materiálně deprivovaných lidí než v Česku žije v rámci EU například v Dánsku, v Německu, Nizozemsku, ve Finsku a Švédsku. V Rakousku je podíl materiálně deprivovaných lidí stejný jako v Česku. Vyšší je v Portugalsku, Itálii, ve Francii, v Belgii a jinde v EU. Na Slovensku je dokonce téměř dvakrát vyšší než v ČR.
Volba extremistů
Levice ale tyto výsledky často zpochybňuje. Do určité míry má takové zpochybnění opodstatnění. Vždyť třeba německé mzdy jsou na jiné úrovni než mzdy české. Takže i hranice příjmové chudoby – definičně na úrovni šedesáti procent mediánové mzdy – je u nás v porovnání s Německem odlišná. Pokud však údaje nemají vypovídací hodnotu, proč levice viditelněji nekritizuje Eurostat a ČSÚ, že za bezcenný výzkum mrhají penězi daňových poplatníků?
Navíc ukazatel materiální deprivace je hůře zpochybnitelný. Udává totiž, jaké procento domácností si nemůže dovolit konkrétní zboží či služby. Nutně tedy zohledňuje příjmovou hladinu v zemi a cenovou úroveň daných položek. Když si tedy v Rakousku nemůže stejné věci dovolit stejný podíl domácností jako v Česku, jen tak nad tím mávnout rukou nejde. Jakkoli životní úroveň se pochopitelně odvíjí od více faktorů než jen od (ne)dostupnosti oněch devíti položek.
Data tedy evidentně vypovídací hodnotu mají. Jenže ta výpověď není zrovna taková, že je Česko zemí plnou deprivovaných lidí, kteří se ve svém zmaru uchylují k volbě extrémních politických sil. Tento svůj oblíbený příběh by totiž tuzemská progresívní levice musela – má-li zůstat v souladu s daty – hlásat také v případě zemí typu Rakouska, Francie, Belgie, Itálie či Slovenska. To jsou všechno země, kde je problém příjmové chudoby a materiální deprivace v souhrnu výraznější než v ČR.
Více přerozdělování?
A připustíme-li, že je u nás opravdu situace ve zmíněných ohledech neutěšenější, než ukazují data, nelze se nezeptat, proč má být řešením – jež žádá levice – ještě více přerozdělování od bohatších k potřebnějším. Když tentýž stát – jak tvrdí levice – nedokáže ani sebrat vypovídací statistická data. Kde se bere víra v to, že dokáže zajistit obtížnější úkol, totiž adresným přerozdělováním opravdu pomoci údajným potřebným? Ostatně, kteří to jsou, když je státní statistika – údajně – tak mizerná?
Autor je hlavní ekonom
