Karel Steigerwald: Mistrovský dialog kancléře Mynáře se soudcem si zaslouží potlesk
Přečetl jsem si dialog kancléře Mynáře s panem předsedou Nejvyššího správního soudu z dob, kdy tím předsedou předseda ještě nebyl. Má objasnit, že prezident prostřednictvím kancléře na pana budoucího předsedu nedělal žádný nátlak. Přesto mi na dialogu něco skřípalo. Nejprve jsem asi napsal, jak by takový dialog asi mohl znít.
Kancléř: Pozval jsem vás, abych vám oznámil, že pan prezident zvažuje vaši nominaci na funkci předsedy soudu a rád by slyšel vaše stanovisko.
Soudce: Taková nabídka by pro mě byla velkou ctí a současně též závazkem dostát na nejvyšší možné úrovni všem povinnostem, které by mi taková funkce uložila.
Kancléř: Pan prezident má plnou důvěru v to, že svůj úkol splníte kvalitně.
Smysl tohoto dialogu je jednoduchý. Kancléř říká, že zvažují jeho jmenování a soudce odpovídá, že by je přijal a že ho to těší. Tak spolu obvykle hovořívají prezidenti, jejich kancléři a vysocí soudcové. Jenže tento dialog probíhal nezvykle.
Kancléř: Pozval jsem vás, abych vám oznámil, že zvažuji vaši nominaci na funkci předsedy soudu.
Potud je dialog stejný. Překvapivou změnu přinesla odpověď soudcova, jak ji uvedl v tisku. Soudce: Funkci bych nemohl přijmout, pokud by snad jmenování bylo spojeno s nějakými závazky z mé strany ohledně otázek personálních či systémově organizačních.
Kancléř: Ujišťuji vás, že žádný takový závazek nebude vyžadován.
Soudce očekával, že by po něm prezident nějaké závazky či zásahy do soudnictví mohl chtít a předem varoval, že tohle by tedy nemohl splnit. Méně formálně by věta zněla: Nepočítej s tím, že před tebou budu panáčkovat. Kancléři nevadilo, že soudce takto prezidenta předem podezírá a klidně slíbil, že nic takového nebude vyžadováno. Rozhovor byl prý přátelský a v klidu, Jako by bylo obvyklé, že vysocí funkcionáři státu předem podezírají prezidenta z nezákonného jednání. jako to mimo řádky předvedl pan soudce. A není normální, aby kancléř takové obvinění přešel, jako by bylo běžné.
Jsou dvě cesty, jak tyto rozpory objasnit. Soudce má zkušenosti, že prezident je zvyklý toto činit a proto říká předem: beze mě. Nebo k nátlaku došlo a soudce vystřelil od boku dialog, kterým by dokázal, že on je neúplatný a neovlivnitelný. Dokazuje bohužel jediné: že od prezidenta může takové jednání očekávat.
Dialog kancléře se soudcem je vlastně mistrovský a patří na jeviště. Dvě postavy spolu mluví a bezděky prozrazují opak toho, co říkají a co naopak chtěli zatajit. To jsou šťastné chvíle představení a diváci toto mistrovství oceňují potleskem.
