Mýtus o komunismu v KLDR: Vládnoucí režim Severní Koreje má blízko ke krajní pravici
Severní Korea má u nás i ve světě poměrně zjednodušenou a zkreslenou image. Image prapodivného komunistického skanzenu krajní levice, která z nepochopitelných důvodů udržuje svůj stalinistický systém a ze stejně nepochopitelných důvodů jaderně zbrojí. Pravda je však přesně opačná. Režim je zde krajně pravicový, extrémně pragmatický, nacionalistický a vypočítavý.
Možná už jste slyšeli o ideologii Juche (také Čučche). To má být hlavní pilíř korejské ideologie a propagandy. Něco jako u nás svého času marxismus-leninismus. Ve skutečnosti ale příšerným blábolům ideologie Juche žádný Korejec nerozumí. Severokorejcům je prý dokonce nepříjemné, když se jich na ni někdo vyptává. To je oproti marxismu-leninismu, který se vyučoval na školách, velký rozdíl.
Když se setkají dva extrémy
Juche ve skutečnosti plní jedinou úlohu, a to (právě svou nesmyslnou složitostí) ukázat, že Kim Ir-sen – tedy takzvaný Velký vůdce – byl stejně skvělý, ne-li lepší filosof než Mao Ce-tung. Skutečná severokorejská ideologie je tak jednoduchá, že ji chápou i děti na základní škole: Korejci jsou nejlepším, nejčistším národem na světě. Tak čistým, že musí být chráněný před vším vnějším.
To, že v Koreji funguje řízená ekonomika, nemění nic na tom, že je tamní režim spíš krajně pravicový (příkladem budiž třeba nacistické Německo). Ostatně Severní Korea se začala odstřihávat od SSSR už zhruba od roku 1956, kdy Kim Ir-sena nadmíru vyděsila kritika Stalinova kultu osobnosti. Od té doby si země žije vlastním životem. Nacionalistická ideologie má tu výhodu, že funguje jak v období ekonomického úspěchu (zásluha národa), tak v období recese (vina těch ostatních).
Ještě větší smysl extrémní pravicovost KLDR dává, když si pravolevou škálu představíme spíše jako kruh než jako přímku. Čím extrémnější je levice, tím má blíže k extrémní pravici. Což ostatně vidíme i u nás. Dalo by se říct, že se Severní Korea nachází tam, kde se oba tyto extrémy stýkají.
Strach z krvavé revoluce
Nacionalistická myšlenka dobře funguje i proti nejnebezpečnějšímu nepříteli, tedy proti Jižní Koreji. Ta představuje největší nebezpečí proto, že kdyby se její severní sousedé dozvěděli, jak dobře si tam lidé žijí, mohli by režim svrhnout. Severokorejská elita se velmi obává toho, co by se s ní po takové revoluci stalo. Je totiž velmi pravděpodobné, že by nešlo o sametovou revoluci. Severokorejci dnes už vědí, že jsou na tom jejich jižní sousedé ekonomicky lépe, ale nevědí o kolik. Rozdíl mezi dvěma Německy byl v roce 1989 trojnásobný. U dvou Korejí mluví nejmírnější odhady o patnáctinásobku, nejhorší scénář o čtyřicetinásobku.
Po tom, co se obyvatelé KLDR dozvěděli, že Jihokorejci se mají lépe, musel režim svou propagandu upravit. „Mají se sice lépe, ale zaprodali se Američanům. Zažívají ponížení a kulturní degradaci. Nepřejí si nic, než být pod vládou Kim Čong-una. Přišli o své korejství,“ hraje současná propaganda na nacionalistickou strunu. Režim také obyvatele jižní části poloostrova kritizuje za to, že se mísí s cizinci, a tím svůj národ znečišťují.
Nevěřte Severní Koreji její zahraniční politiku. Vnější a vnitřní propaganda je od sebe velmi ostře oddělená. I když se teď z nějakého důvodu Kim tváří jako hodný vůdce, který je ochotný vést dialog s demokratickými zeměmi, jde o čistý pragmatismus. Severokorejci každodenně slýchají, že je vůdce musí před krvelačnými Američany chránit.
