Hrad dělá excesy, škádlí, užívá si to. A pořád mu to prochází
Prezident Zeman nařčený z toho, že tlačil na někdejšího šéfa Nejvyššího správního soudu, aby svůj úřad „ošéfoval“ v souladu s hradními představami. Podezřelé schůzky kancléře Mynáře se soudci a nově i jeho zpochybnění nezávislosti soudců, kteří měli rozhodovat o jeho žalobě kvůli neudělení bezpečnostní prověrky. A aby se tento kruh podivností a absurdit uzavřel, připomeňme i „zapomenutí“ prezidenta na ultimátum, že bez prověrky se bude muset kancléř poroučet.
To vše se stalo vítanou potravou pro média a pro mnohé politiky, pochopitelně hlavně pro ty, kteří nynější osazenstvo Pražského hradu nemají zrovna dvakrát v lásce. A někteří se to nejzávažnější – tedy zvláště údajné ovlivňování soudců a obvinění z úst exšéfa Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy – už snaží řešit. Jistě, jen tak to přejít nelze. Ale podobně jako u dřívějších excesů přicházejících z Hradu je naděje na aspoň nějaký výsledek nevalná.
„Když chceme věc vyřešit, tak by se v první řadě mělo postupovat přes Poslaneckou sněmovnu,“ pravil v nedělních Otázkách Václava Moravce předseda Pirátů Ivan Bartoš. Jistě, poslanci by neměli nečinně přihlížet tomu, co zavání znevažováním či dokonce ohrožováním nezávislosti justice. Trošku to ale připomíná proslulý návod na zametení problému pod koberec ze seriálu Jistě, pane ministře – tedy zřízením parlamentní vyšetřovací komise.
Šéf komunistů balancující na hraně
Ivan Bartoš v debatním pořadu na ČT mluvil v souvislosti s kauzou Hrad versus justice vcelku rozumně, byť ani on nedokázal překročit svůj stín. To, když jako obecné řešení k nejasnostem typu debata Zeman-Baxa připomněl „báječný“ pirátský nápad vést o všech schůzkách evidenci a uchovávat o nich zápis, třeba někde u notáře. Co takhle rovnou zavést elektronickou evidenci schůzek?
To v mnohem svízelnější pozici se u „pana doktora“ Moravce – jak ho rád tituluje – ocitl šéf komunistů Vojtěch Filip. Tedy jak se postavit k neobhajitelnému a přitom příliš nenaštvat Hrad. Uznal, že pokud chtěl Mynář něčeho docílit, měl místo stažení žaloby podat námitku předpojatosti soudců. A že by kancléř prověrku přeci jen mít měl. Upozornil i na to, že Zeman už před více než pěti lety dal veřejně svému kancléři ultimátum – buď prověrka, nebo odchod – ale už alibisticky dodal, „že si to musí vyřídit oni“.
V některých okamžicích Filipovi už nicméně nezbylo než prezidenta Zemana s premiérem Babišem, jehož vládu komunisté drží u moci, soudružsky bránit: „Jen prezident republiky může jmenovat předsedu vlády,“ opáčil na připomínku Pirátů, proč by v souvislosti s Mynářovou (ne)prověrkou vláda měla úkolovat prezidenta, když ten ji drží u moci. Ponechme stranou detail, že na třetí pokus prezident jmenuje premiéra na návrh šéfa Sněmovny, a hlavně – proč by vůbec měla vláda úkolovat prezidenta, který se jí nezodpovídá.
Předseda KSČM obšťastnil diváky nedělní televizní debaty i špetkami dialektiky. Například když došel k závěru, že celá kauza Hrad versus justice destabilizuje rovnováhu mezi mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní. Protože „buď pan Baxa lže“, nebo nelže, nebo jde v případu Mynář o něco úplně jiného: „Ti, co útočí, sledují nějaký politický cíl a ten také není legitimní.“
Zoufale chybí nástroje ke kultivaci Hradu
Teď k tomu hlavnímu – co s tím vším. Jakkoliv jsou obvinění kolem možného tlaku Hradu na soudce závažná, je za současného stavu věcí hodně přehnané mluvit o impeachmentu (ústavní žalobě) hlavy státu, byť jen jako o teoretické možnosti. Tak jak to před pár dny zaznělo z úst šéfa pirátských poslanců Jakuba Michálka, u dřívějších Zemanových úletů pak z úst dalších opozičních politiků, abychom byli spravedliví. Takto vážným nástrojem by se mělo šetřit a je dobře, že rozumnější část opozice nyní vyzvala ke zdrženlivosti.
A jaké jiné nástroje se na kultivaci chování Hradu nabízejí? Moc jich není, pokud odmyslíme různé administrativní schválnosti jako seškrtávání rozpočtu. Jedním z nich může být společný tlak všech parlamentních stran, ale to se vzhledem k rozdaným mocenským kartám a různým zájmům nezdá pravděpodobné. Navíc jak Miloš Zeman, tak jeho okolí se šikovně naučili vše dávkovat jen tak akorát, aby to prošlo, a spoléhají na šířící se letargii lidí – ať už šlo o nahrávání ruské propagandě v kauze Novičok, nadbíhání čínským zájmům, veřejné propírání tajných služeb či nejmenování některých soudců či profesorů. Nejlepší šance, jak se tohoto všeho vyvarovat, tu byla před rokem, bohužel se ji ale podařilo promrhat. Další se objeví nejpozději za čtyři léta. Jmenuje se prezidentské volby.
