Maso z polských jatek, kde poráželi nemocné krávy, do Česka nedorazilo. Kauza ale nemusí být ojedinělá
K potěšení své zahraniční (tedy i té naší) konkurence čelí Polsko další aféře poškozující jméno polských potravin v očích spotřebitelů. Média totiž zveřejnila polským novinářem natočenou reportáž z jatek, na nichž byla porážena s největší pravděpodobností nemocná zvířata, jejich maso bylo bez patřičné veterinární kontroly označeno jako nezávadné a stalo se tak součástí potravního řetězce.
Naši politici i kontrolní orgány okamžitě začali zjišťovat rizika výskytu takového masa na území ČR. Ve hře byly možné regulace dovozů příslušných potravin a produktů z Polska do Česka, k čemuž poskytla reportáž vítané alibi. Celkem záhy se ale ukázalo, že maso z uvedených jatek u nás neskončilo. Příslušný závod byl uzavřen a naše orgány zahájily cílenou kontrolu rizikových dovozů, při které (zatím) na nic závažného nepřišly. Bude-li aféra pokračovat, je ještě otázkou. Pokud nebude, vše zřejmě skončí žádostí EU o vysvětlení zdokumentovaného případu a přijetí doložitelných nápravných opatření. Tedy — žádné uzavření hranic se nejspíš konat nebude.
Skutečnost, že maso z poráženého skotu neprošlo veterinární kontrolou, a přesto bylo uvolněno na trh, je samozřejmě zásadním porušením evropské a nepochybně i polské legislativy. Zároveň je ale třeba konstatovat, že celá aféra je především předmětem konkurenčního boje. A to už na samém začátku, kdy se chovatelům vyplatilo prodat i pod cenou na jatka příslušná zvířata a jatkám se zase vyplatilo koupit levnější surovinu, již mohla levněji než konkurence nabídnout, nejspíše na další zpracování. Intenzita komunikace o praxi na polských jatkách pak svědčí o tom, že se pochybení konkurence hodí do krámu i politicky a lobbisticky, včetně recyklovaných ujištění, že „u nás by se to stát nemohlo“.
Může se to stát i jinde
„U nás“ je přitom veterinární dozor na jatkách skutečně hodně propracovaný, někdy až moc, a pravděpodobnost podobných průšvihů se tak téměř blíží nule. Stoprocentně vyloučit lidský faktor ale nelze nikdy a nikde, a i když nás „bere“ hlavně Polsko, bylo by zajímavé zjistit, jak je to v praxi na porážkách také v jiných zemích, třeba z jihu Evropy, který je charakterizován množstvím malých zpracovatelských závodů, kde nemusí být v silách tamních veterinářů být vždy a všude. Jenže z jihu Evropy se k nám hovězí, o něž jde, nevozí, naopak Česká republika tam vyváží živá zvířata jako takzvaný zástavový skot.
Přes to všechno by bylo unáhlené zanevřít na konzumaci hovězího a výrobků z něj, včetně těch polských. Hovězí je všeobecně hodnoceno jako nutričně nejhodnotnější druh červeného masa, a to na celém světě, a i díky tomu je také nejdražší. Pokud se pak týká polské potravinářské produkce, pak jen samotná skutečnost, že Polsko je spolu s Francií „potravinářskou velmocí“ EU, které do ostatních zemí exportují produkty všeho druhu a spotřebitelé v zemích dovozu tyto výrobky kupují, svědčí o tom, že kauza není selháním systému, ale konkrétních lidí. Není tedy principem, nýbrž excesem, jenž může ojediněle nastat kdekoli, a nejen na jatkách.
Autor je agrární analytik
