Nebojme se klouzavého mandátu – promaže politické soukolí
Idea klouzavého mandátu se vrací na scénu. A nikoliv poprvé. Pamětníci vzpomenou na aktivity Andreje Babiše, který dlouhodobě patřil a patří k velkým zastáncům této myšlenky. A to z pochopitelných „provozních“ důvodů. Aktuálně ale není na stole návrh od Babišovců, nýbrž z legislativní kuchyně Pirátské strany. Stále ambicióznější Piráti připravili projekt, jehož hlavní myšlenkou je, že by ministři nemohli ze zákona být současně i poslanci.
Pro informační komplexnost dodejme, že pirátský návrh podepsalo již čtyřicet šest českých zákonodárců, a to nejen z vod pirátských, ale i z hnutí ANO, SPD nebo STAN, tedy ze subjektů koaličních i opozičních. Rezervovanější postoj ke klouzavému mandátu mají prozatím zejména poslanci zvolení za KDU a taktéž drtivá většina ODS.
Instalace „pohyblivého mandátu“ by přinesla stav, kdy by se za poslance, jenž se stane ministrem, poslaneckého křesla ujal náhradník. Ne ovšem navždy. Pokud by totiž nahrazený politik ztratil ministerskou židli, získal by svou poslaneckou funkci se všemi požitky z toho plynoucími až do konce volebního období zpět.
Každou nohou v jiné sféře moci
Jako vše na světě má i klouzavý mandát řadu pozitivních i negativních stránek. Za jeden z neduhů může být považováno oslabení vztahu mezi vládou a Sněmovnou. Osobně to ovšem nepokládám za velký problém, kvůli kterému by klouzavý mandát neměl být v České republice etablován.
Jedno z hlavních pozitiv zavedení klouzavého mandátu lze naopak spatřovat v tom, že by se ze systémového hlediska zpevnila oddělenost stěžejních mocí ve státě. V tomto případě tedy moci zákonodárné a výkonné. Zastávám názor, že není systematicky správné a právně-filozoficky koherentní, pokud jedna a tatáž politická postava je zároveň jednou nohou ve sféře moci výkonné (post člena vlády) a druhou setrvává v hájemství sektoru moci zákonodárné (mandát poslance).
Další důležitý kamínek do mozaiky: Vláda je podle naší ústavy odpovědná právě Poslanecké sněmovně. Tudíž – podle zdravého rozumu – není úplně smysluplné, aby někdo byl spoluzodpovědný sám sobě, to je proti principu teorie brzd a rovnováhy, na kterém je liberální demokracie postavena.
Klouzavý mandát jako praktické řešení
Složitým oříškem k rozlousknutí může být ústavně-právní skutečnost plynoucí z dnešního znění Ústavy. V ní je ukotveno, že „poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně“. Což dle některých interpretátorů značí, že libovolné zastupování poslance je vždy nepřípustné. Osobně se k tomuto článku nestavím tak kategoricky. Je sice pravda, že čeští poslanci a senátoři musí ze zákona vykonávat svůj mandát osobně, nicméně pokud se poslanec na čas stane ministrem a svůj mandát dočasně ztratí, tato námitka musí logicky padnout, jelikož po tu dobu politik není vlastně z právního hlediska poslancem. To je podobné jako bychom po bývalém poslanci chtěli, aby nadále osobně vykonával svůj mandát, s tím, že někdy v budoucnu může být opět zvolen. To je samozřejmě právní i logický nesmysl. Ponechme stranou, že změna ústavy je velice (nejen procesně) komplikovaná věc, a k jejímu uskutečnění vede dlouhá a trnitá cesta.
Zavedení klouzavého mandátu v zásadě vítám. Po pravdě řečeno, většina ministrů-poslanců výkon svého poslaneckého mandátu „fláká“ a upřednostňuje práci ve vládě, respektive na svém ministerstvu. Čest „homeopatickému“ množství výjimek, které se na tomto „duálním poli“ od roku 1993 urodily.
Autor textu je právník.
