Kdo koho podporuje ve Venezuele: Západ proti Rusku, Číně a teroristům
Neobvyklá situace nastala v ekonomicky zdecimované a rozbouřené jihoamerické Venezuele. Země má dva prezidenty – bývalého řidiče autobusu a odboráře Nicoláse Madura (56) a průmyslového inženýra Juana Guaidóa (35). Stejně nesmiřitelně jako je rozdělena místní politika, je rozdělen i svět v podpoře obou aktérů dramatu. Západ, včetně Česka, uznal za úřadujícího prezidenta Guaidóa. Rusko, Čína, Kuba, ale i teroristické organizace jako Hamás a Hizballáh, podporují Madura. Situaci lépe pochopíme, když se podíváme, kdo na čí straně stojí a proč tomu tak je.
Juan Gerardo Guaidó Márquez se prohlásil úřadujícím prezidentem Venezuely 23. ledna. Umožnilo mu to několik článků ústavy. Loňské předčasné prezidentské volby sice vyhrál Nicolás Maduro Moros, ale opozice i část světa je považují za nelegitimní. Maduro navíc 10. ledna nesložil přísahu v parlamentu, jak to ústava předpokládá, ale do rukou předsedy Nejvyššího soudu. Proto jej parlament neuznal za hlavu státu a podpořil na tuto funkci svého předsedu Guaidóa. Je to velmi složitá právní, strategická i mocenská bitva. Do ní se záhy vložil i svět. Zjednodušeně řečeno: Je to válka demokratického Západu a zemí Latinské Ameriky proti diktátorské a autoritativní části planety.
Guaidóa podporuje Západ, sousední země, církev i odboráři
Na straně Juana Guaidóa dnes stojí USA, Kanada, Austrálie či Izrael. Dále Evropský parlament a naprostá většina evropských zemí, včetně České republiky. U nás v tom významnou roli sehrál prezident Miloš Zeman, který – navzdory očekávání některých svých spojenců – nového úřadujícího venezuelského vůdce uznal. A dokonce ho pozval na návštěvu.
Mimořádně významná je ale pro Guaidóa silná podpora latinskoamerických států. Na jeho straně stojí Brazílie, Chile, Kolumbie, Argentina, Paraguay, ale i Honduras, Guatemala, Kostarika či Panama. Kromě toho je na jeho straně Socialistická internacionála, což může být pro někoho překvapivé, ale prezident je autentický sociální demokrat, který tíhne k podobné politice, jakou kdysi dělali britský premiér Tony Blair či německý kancléř Gerhard Schröder. Není to loutka pravicového Donalda Trumpa, jak se snaží tvrdit dezinformační weby.
Velmi důležitý je pro Guaidóa fakt, že jej podpořila vlivná katolická Conferencia Episcopal Venezolana, což je organizace sdružující místní arcibiskupy a biskupy. Na jeho straně stojí i Fedecámaras, největší podnikatelský svaz státu, a také Confederación de Trabajadores de Venezuela, tedy velká odborová organizace.
Přestože armáda má zůstat podle ústavy nestranná, většina jejího velení zatím podporuje Madura, i když ke Guaidóa postupně přecházejí velitelé na střední úrovni. A to může být jedním z rozhodujících faktorů politické bitvy.
Madurovi zůstává řada spojenců, to se ale může brzy změnit
Nicolás Maduro má podporovatele především v méně demokratické části světa. Otázkou je, na jak dlouho. Jeden z jeho příznivců, bolivijský vůdce Evo Morales, například prohlásil: „Chceme jít s vámi, ale neveďte nás do hrobu.“ Bohužel pod nevzdělaným levičákem Madurem a jeho předchůdcem Hugo Chávezem byla Venezuela ekonomicky zruinována, přestože má nejvyšší potvrzené zásoby ropy na světě. A právě to může mít vliv na to, zda si extravagantní Maduro moc udrží.
Doma pořád na jeho straně stojí špičky armády a nebezpečné je, že mu pomáhají i polovojenské jednotky, které vyzbrojil samopaly a lehkými obrněnci. Tyto skupiny by mohly způsobit katastrofu, podobnou občanským válkám v Salvadoru či Guatemale.
Jeho prominentním zastáncem v cizině je Čína, která za posledních deset let napumpovala do skomírajícího venezuelského státu 65 miliard dolarů. Jenže to nepomohlo, protože peníze většinou nešly do investic, ale spotřebovala je armáda, či byly rozkradeny. Venezuela dnes Pekingu ropu neprodává, ale dává jako splátku dluhu. Jenže těžba prudce klesla a závazky nejsou plněny. Čína se proto obává, že o část peněz může přijít a její trpělivost nebude nekonečná.
Rusko pak dodává zbraně a mělo se „postarat“ o rozvoj státní ropné společnosti PDVSA. Jenže ani to se dlouhodobě nedaří. Rusové nejsou schopni zabezpečit potřené technologie a infrastrukturu pro další rozvoj venezuelského ropného průmyslu.
Madura pak podporují obskurní režimy Severní Koreje, Laosu, Bolívie, Kambodže, Sýrie, Íránu či vedení Palestiny. Z evropských zemí stojí na jeho straně Bělorusko a Srbsko. Silným příznivcem je pak Turecko, ale to si podle všeho začíná uvědomovat, že se nepostavilo na „správnou“ stranu barikády. Jinými slovy: Turci mají obavy, zda Maduro brzy nepadne.
Zcela absurdní podporu Madurovi vyslovily neuznané státy jako Abcházie či Jižní Osetie a teroristické organizace Hamás a Hizballáh.
Rozhodnout může ekonomický kolaps země
Z demokratických zemí zůstávají relativně neutrálními Itálie, Řecko, Slovensko i důležité Japonsko. Ovšem všechny tyto země prohlásily, že Madurův režim je nedemokratický a je potřeba vyhlásit nové volby. To ostatně připomněl i prezident Zeman. Na volbách trvá také Evropská komise, která není ve sporu tak vyhraněná jako Evropské parlament, který už odhlasoval uznání Guaidóa. Zcela neutrální postoj pak zaujalo Norsko, Švýcarsko, Mexiko, Indie, Indonésie nebo Jižní Korea. Tyto státy požadují nezasahování ciziny do vnitřních sporů ve Venezuele a volají po jednání, které by vedlo ke smíru. Podobný názor sdílí i OSN.
Situace ve Venezuele, kdy má země dva prezidenty a svět se v jejich podpoře zásadně rozdělil, je unikátní. Nakonec podle všeho souboj nerozhodne diplomatická podpora, ale fakt, že Madurův režim zkolabuje kvůli hospodářským potížím. Pak se cesta k vítězství otevře pro Juana Guaidóa, který si vysnil zemi modernějšího socialistického střihu, ve které by se po dlouhých letech opět dodržovala lidská práva a kde by obrovské nerostné bohatství bylo ku prospěchu občanů.
Další analýzu k Venezuele, od publicisty Jefima Fištejna, najdete i v novém čísle tištěného Reflexu.
