Nabourat manželce Facebook je v Itálii trestné. A to je dobře!
Italská justice se zcela jednoznačně vyjádřila k stále častějšímu způsobu vyřizování rozchodových a rozvodových účtů. Nabourat bývalé partnerce účet na Facebooku je podle rozhodnutí italské justice trestné, a pana nabourávače to na pokutě přišlo na pěkné peníze.
Krádež identity je ve světě internetu velmi snadná, a v rodině dvojnásobně. Proto se vyřizování postmanželských a postpartnerských účtů stále častěji děje jedním z nejsvinštějších představitelných způsobů – krádeží identity, nabourání účtu na sociální síti nebo mailu a trolením. Obtěžování známých partnera, zveřejňování jeho mailů a podobně. Je to stejně nechutné jako probírat partnerovi kapsy nebo kolegovi v práci šuplata ve stole. Italský nejvyšší soud teď lidem, co to mají ve zvyku, ukázal, že by si měli fakt dávat bacha.
Krádež identity
Je to mimořádně nechutný, podlý a zákeřný útok, za který osoba mužského pohlaví (žena se nebije) zaslouží holí přes obličej. Opakovaně. Nemluvím teoreticky – před rokem se za mne začal vydávat nějaký grázl, který obtěžoval staré muže v obchodních centrech, a přestože to byli lidé, kteří mě neznali a se kterými jsem se nikdy osobně nesetkal, přesvědčil je, že on je Jiří X. Doležal a „vypůjčil“ si od nich peníze. Když neměli u sebe, šel s nimi rád až k bankomatu.
No a pak mě – než jsem podal trestní oznámení a než to vyšlo v Blesku a Reflexu – čekalo pěkné jaro plné povzbudivých telefonátů od úplně cizích lidí, co po mě chtěli vrátit peníze. Dodnes mám sen, že půjdu někde po nákupním středisku, a na onoho zloděje přiletí černá labuť. Uvidí starého muže (jsem) který vypadá mentálně retardovaně (vypadám), a tak to přijde zkusit. A řekne mi, že je JXD, abych mu půjčil prachy. Ale já budu nezištný – já mu nebudu půjčovat, já mu rovnou dám. Ne peníze, ale přes hubu. A s velkou chutí.
Přitom jde o jednoho člověka, který moje jméno poškodil před (pokud vím) šesti lidmi, které okradl. Kdyby se mi někdo naboural do účtu na Facebooku, může poslat sprosté vzkazy mým jménem více než 2 000 mým FB přátelům, a mým jménem napsat nějakou prasárnu pro 10 000 mých sledujících.
Doma je paranoik neopatrný
Mé přátelské vztahy s hackerskou skupinou ExE! blahé paměti mne naučily, že to, co se v běžném životě jeví jako paranoia, je v kyberprostoru zcela přiměřená opatrnost. Takže mám hesla na PGP discích vykrackovatelná za deset na čtyřiačtyřicátou roku (to už nebude hmota) a email považuji za stejně krytý a soukromý komunikační kanál jako hlasitý rozhovor v přeplněné tramvaji.
Přesto – když jsem byl ženatý, a šel si odpoledne na hodinku zdřímnout – se mohla moje žena dostat do mého mailu, FB účtu či Twitteru na dvě kliknutí. Myslím, že to nikdy neudělala – a nestydím se za to, že jsem se před ní v tomto směru nekryl. Spíš bych se styděl, kdybych si vzal žensku, o které si myslím, že by mi prohlížela šuplíky nebo email.
Ale ne každý má kliku na slušnou partnerku a slušný průběh rozvodu. Takže když se někdo kyberneticky nekryje doma, může se mu to při rozvodu, když partnerovi či partnerce hrábne, zle nevyplatit.
Italové vědí své
Zálety patří v Itálii k jedné z nejkrásnějších národních kulturních tradic. Asi proto minulý týden italský nejvyšší soud rozhodl ve věci sicilského manželského páru tak, jak rozhodl: Manžel v rozvádějícím se vztahu naboural Facebookový účet manželky, změnil jí heslo, a vyfotografoval si konverzaci s mužem, kterého považoval za jejího milence.
Takže – otevřel a okopíroval její privátní korespondenci. Hájil se tím, že mu manželka heslo kdysi, když jim to klapalo, sama sdělila, měla ho slabé, a tak. Soud označil jeho počínání za protiprávní, a napařil mu tučnou pokutu. Myslím, že by se tento postup měl párkrát zopakovat plošně po celé Evropě, a v České republice dvakrát. A výše pokut, které slizáci za své slídění museli zaplatit, by se měly tisknout v novinách – a měly by být velké. To by snad tohle čím dál rozšířenější elektronické šmírování partnerů a partnerek alespoň trochu omezilo.
