Směrnice o autorském právu může mít nečekané dopady a podpořit weby plné fake news
Ve stínu mediální masáže o Brexitu, žlutých vestách ve Francii nebo rekordní sněhové pokrývce v různých koutech Evropy se na půdě Evropské unie projednává zásadní směrnice, která nalinkuje nejen další rozvoj digitální ekonomiky v Evropě, ale celkového toku informací po internetové síti. Směrnice o autorském právu na sociálních sítích je zásadní dokument, a proto není ideální, že vzniká tak říkajíc za zavřenými dveřmi. Otazníky umocňuje i ne zcela transparentní a pochopitelný postoj České republiky k dané věci.
O co jde? Směrnice o autorském právu, která má stabilizovat prostředí toku informací na sociálních sítích, má dva velmi sporné body.
Daň z odkazu
Článek 11, nazývaný daň z odkazu, značně zkomplikuje vyhledávání relevantních informací na internetu. V zásadě pracuje s jednoduchou tezí: Každý, kdo používá úryvky žurnalistického online obsahu, bude muset nejprve získat od vydavatele licenci a za tuto licenci zaplatit. To však dramaticky ohrozí tok informací na internetu, protože například vyhledávače nebo sociální sítě nyní zobrazují náhledy odkazů, aby daly uživateli co nejlepší kontext a umožnily mu ex-ante vyhodnotit relevanci vyhledávání a následného kliknutí. To se ale změní.
Největším rizikem takové praxe bude, že sociální sítě, monitoringy nebo vyhledávače nebudou mít dostatek prostředků na to platit za zprávy od renomovaných médií. Budou tak zobrazovat obsah s nezpoplatněnými licencemi, což budou právě různé propagandistické weby nebo továrny na fake news.
Zatímco v současnosti většina uživatelů na základě kontextu směřuje na místa s kvalitním obsahem, nově bude směřovat na místa s obsahem zdarma – a ten nebude muset být tak kvalitní, což značně ulehčí manipulace v internetovém prostředí. Spotřebitel na internetu se musí obrnit trpělivostí, obsah vytvořený jen pro „kliknutí“, tzv. clickbait, získá nový rozměr, stejně jako „štědře dotované“ propagandistické zprávy nebo komerční sdělení.
Filtrování obsahu
Článek 13, filtrování obsahu, je snad ještě problematičtější. Všechny platformy na internetu budou moci zveřejnit pouze takový obsah, u kterého budou jasně vědět, kdo vlastní autorská práva, a s tímto vlastníkem se dohodnou. To je ale – obzvláště u některých typů informací – zcela nemožné. V některých případech jsou autorská práva sdílená. Pokud autor při nahrání neprokáže jasně strukturu autorských práv, může dojít k zablokování obsahu. To např. umělcům, fotografům, ale i rodinám, firmám nebo dalším subjektům značně zkomplikuje jejich počínání na síti.
Odpovědnost platforem bude tak vysoká, že dojde k praxi „raději zablokovat než zobrazit“, a to i v případech, že videa, obrázky nebo texty jsou šířené legálně. Ani obří investice do automatických softwarových řešení, které si – jen tak mimochodem – malí poskytovatelé nebudou moci dovolit, nejsou všemocné, protože nedokáží rozeznat kontext jako satira, ironie, citace, atd. A proto je možné očekávat značný chaos i problematické plnění i u subjektů, které budou přistupovat odpovědně.
Právě nejistoty ohledně implementace a účinnosti povedou hned k několika neočekávaným dopadům regulace. Tím největším z nich je logické soustředění se kontrolních orgánů na velké a legální poskytovatele obsahu, z čehož budou moci dál tržit ilegální subjekty v šedé ekonomice. Ty totiž, jak známo, legislativa dlouhodobě moc nezajímá.
Postoj České republiky
Neuvážené kroky mohou mít na rozvoj digitální ekonomiky dalekosáhlé následky. To platí i o postoji České republiky, jež není zcela zřejmý. Uvedu příklad: Po bouřlivé diskusi v evropských orgánech došel Brusel k závěru, že v textu směrnice bude uvedena povinná výjimka pro článek 3 – používání textu a obsahu (povinná výjimka pro data and text mining). V zásadě jde o to nebrzdit technologickému a hospodářskému rozvoji EU puristickým trváním na užívání informací z výzkumu, třeba publikacím ve vědeckých časopisech, sdílení informací vědeckých týmů, používání otevřených řešení, atd.
Podle kuloárních informací však ministerstvo kultury jakožto gestor problematiky porušilo dohodu na jednotném postoji členských zemí k výjimce, čímž vyjma investic do mladých vědců a startupů mimo jiné ohrozilo možnost „usadit“ evropské vývojové centrum excelence pro umělou inteligenci v Praze.
Můj zahraniční kolega informovaný v problematice se nad tímto postojem velmi podivoval a bez mrknutí oka mi sdělil, že to je jako kdyby se mělo evropské mládežnické centrum rychlobruslení přesunout do země, kde není ani jeden rychlobruslařský stadion. Absurdní. Proto by měli všichni, kdo věří v budoucnost České republiky jako líheň chytrých řešení s vysokou přidanou hodnotou v oblasti IT zbystřit a zaměřit svůj zrak právě na jednání o směrnici a postoji, který Česká republika drží. Bez dobrého textu směrnice se prostě neobejdeme. Ani jako kontinent, ani jako stát.
Autor je předseda správní rady Liberálního institutu, advokát a vysokoškolský pedagog.
