Karel Steigerwald: Prezident a premiér aneb Dvě nepotřebná dramata, obě páchnou
Drama první: smí prezident republiky obcházet či ignorovat ústavu? Druhé: může být předsedou vlády trestně stíhaný agent StB? Odpověď na obé je lehká a v demokratické společnosti nepředstavuje žádný problém. Prezident má ústavu i jejího ducha ctít. Trestě stíhaný premiér v demokratické společnosti možný není a neměl by to v žádném případě být bývalý agent StB.
Devastace důvěry
Přesto nejsou tyto triviální odpovědi samozřejmé a probíhá o ně na veřejnosti stínový zápas, jako by šlo o něco složitého a myšlenkově náročného. Prezident říká: Já ústavu ctím, a že jsem hulvát, je vtipné. Premiér analogicky, v rozporu s fakty, vykřikuje v jazyce československém, že trestní stíhání je podvod a estébákem že nebyl. Část občanstva jim věří a oba pány podporuje. Část je nepodporuje, oba si jedou dál po svém. Mají pravdu oni, nebo jejich kritici?
Odpověď na obě dramatická témata může dát jen soudní moc, jenže soudní moc odpověď, na kterou veřejnost dlouho čeká, nedává. Soudní moc svou demokratickou roli neplní. Nahrazují ji úsudky veřejnosti, kompetentních i nekompetentních pisálků, hlasy z hospod, politici z opozice i koalice. Všechny tyto „hlasy“ mají jediný truchlivý užitek: devastují důvěru lidí k režimu a demokracii. Už i sám premiér říká: Soud se dá koupit, jako by si neuvědomoval, že je toho nakupování premiérem.
Postavy monumentální
Nebýt těchto dvou ústavních postav, nebylo by co řešit a nic by společnost v tomto smyslu nerozdělovalo. Nikdo nepotřebuje řešit, že občan Zeman má svérázné představy o ústavě, mluví sprostě v televizi a doporučuje republice, aby se poučila v Číně. Co by po něm komu bylo? A jestli se občan Babiš dopustil podvodu, to je otázka jen pro vyšetřovatele, žalobce a soudce. Veřejnosti to může být fuk. A že byl estébákem? No, byly jich statisíce…
Jenže politika z obou udělala postavy monumentální a z jejich problémů hlavní politické téma, které neplodně štěpí společnost. Ta má zcela jiné problémy, o které je třeba svádět politický zápas, než je chování prezidenta a dotační problémy premiéra. Jenže všechny politické problémy doby žijí ve stínu potíží těch dvou. Ano, potíže by tu už dávno nebyly, kdyby soudní moc řekla jasně, co je a není podle zákona, který platí i pro prezidenta.
Dotace, podpory, dary
Každý umí vypočítat, co vláda Sobotkova a Babišova za šest let neudělala, co je zapotřebí, co po České republice bude chtít budoucnost a jaký má ta republika mít charakter. Ví se, co nefunguje, co chybí, co je v úpadku a co má vláda dělat. V oblastech, které vláda spravuje, narůstá zaostalost nejen v přípravě komplikované digitální budoucnosti, ale i v péči o triviality, třebas o stavby dálnic, kolejí, mostů…
Jediné kritérium, jímž lidi vládu hodnotí, jsou dotace, podpory, dary, platby. Je vláda dost štědrá, nebo má rozdávat víc? To není cesta dopředu, nýbrž dolů. Je to kritérium, které lidem vnutila sama vláda, protože na ně umí snadno odpovídat. Umí rozdávat, půjčovat si, zvyšovat daně. Ve světle konjunktury to rozdávání lidi nerozčilovalo. Blíží se hospodářský útlum a s ním i doba nedostatku. Na ten není republika připravena. Vládne se, jako by mělo být stále dobře, ale úkolem vlád je pravý opak, konat včas opatření na příští, chudá léta.
Hlavy ryb
Ve světle těchto a dalších problémů jsou potíže prezidenta a premiéra malichernosti. Neschopnost tyto potíže vyřešit a jejich odstrkování pod politické koberce jeví se ovšem jako malér přímo olbřímí. Jak chce republika zvládat potíže budoucnosti, když si neumí poradit s triviálními maléry těchto dvou činitelů?
Diagnóza tu je, ryby páchnou od hlav. Jenže ty hlavy si nahoru dali voliči. Někteří jásají, jiní se krčí. Všichni zavírají oči a čekají na první ostrou zatáčku. Ta dorazí dřív než první rozsudek v kauze Hnízda.
