Zeman kdysi pozval do Česka přes 4 000 islámských migrantů. V čem je dnes ministr Petříček horší?
Tomáš Petříček, ministr zahraničních věcí a vycházející politická hvězda ČSSD, se před pár dny vyjádřil, že by naše republika měla přijmout pár (především syrských) sirotků z uprchlických táborů v Řecku. Oranžový Petříček tak de facto podpořil dřívější projekt lidovecké europoslankyně Michaely Šojdrové.
In medias res: přiznám se, že mne negativně překvapily až hysterické reakce některých spoluobčanů a co je horší i politiků, kteří v tomto ministrově vyjádření vidí pomalu národní zradu a útok na kořeny naší státnosti. Kde zůstala spát naše humanita? Sice taktéž dlouhodobě souhlasím s tezí, že pomáhat by se mělo především v místě konfliktu, nicméně nevidím důvod, proč v sobě potlačit lidskost a nepřijmout do naší relativně blahobytné země patnáct nebo osmnáct dětských sirotků?
Paradoxně proti přijetí jsou především voliči a političtí stoupenci prezidenta Miloše Zemana. Je dobré si zde uvědomit a připomenout, že kdysi právě vláda v čele s tehdejším premiérem Zemanem pozvala přes čtyři tisíce převážně islámských utečenců z tehdy válečného Kosova. A přežili jsme to! Nadto tehdy na tom bylo Česko o dost ekonomicky hůře než nyní. A zdůrazněme, že tenkrát šlo o více než čtyři tisícovky fyzických osob, a nyní má být obrovský nepřekonatelným oříškem přijmout patnáct (!!!) osudem těžce zkoušených dětí? Táži se podruhé důrazným hlasem, kde zůstala naše bazální humanita a slušnost?
Nechci psát, že bychom sirotky měli přijmout zejména proto, abychom si vylepšili pověst u západních (starších) členských zemí Evropské unie, měli bychom k tomuto kroku především přistoupit z prosté humanity, a jak by asi řekl pan Jan Werich z „člověčenství“. Kterak jsem v glose konstatoval výše, určitě pomáhejme přímo v postižených válečných oblastech, avšak populisticky nekamenujme ministra Petříčka, že kvůli přijetí pár syrských sirotků nebude např. na důchody a obdobné nesmysly.
