Ondřej Kobza: Jak zapalovat lidi
Žít jenom jeden život je nuda. Odžít si jich ještě asi osmadvacet a budu moci v klidu umřít. Hříšná nenasytnost. Je jeden, který bych si opravdu rád splnil. Co? Kočování od města k městu a zapalování lidí.
Vybalil bych si na náměstí jak potulný komediant nádobíčko – pár židlí, piano, fotky symfonického orchestru na poště, popelářů, jak hrají šachy, na kus zdi bych natáhl baličák na psaní klíčových slov a čekal, jestli dojdou. A ono by se třeba takových dvacet činuchtivých lidí sešlo a bavili bychom se o jejich městě a co by se v něm dalo změnit.
Bavilo by mě zlepšovat metody tohoto „oboru“. Stejně jako vědec, co zkoumá lék na rakovinu a neustále zdokonaluje svoje zkoumání, bych rád vynalézal myšlenkové grify a sváděcí dovednosti. Aby ona beseda přispěla, že se ve městě bude něco dít.
A takhle žít třeba dva roky. Každý den spát na jiném místě. Jezdit pomalovanou dvanáctsettrojkou, vymyslet baronoprášilovskou povídačku, že se jedná o samozvané „ministerstvo jemných zásahů“, a večer po debatě vždy obejít vyhlášené lokály s místními patrioty.
Zatím mě tu a tam pozvou třeba do Jeseníku, Tábora nebo tento týden do Žatce. Netvrdím, že jim vozím nějaká moudra. Ale někdy je hybný moment, když se vůbec lidé sejdou nad tématem, co by se dalo udělat pro jejich město. Když si vůbec položí tuhle otázku.
Zároveň se jedná o určitý speed dating lidí, kteří již provozují nějaké „obrozující“ aktivity. Díky těmto setkáním již dochází k novým propojením.
Jindy stačí, že si vyměňujeme příklady. Jedna návštěvnice takhle objela na běžkách asi dvoukilometrový okruh kolem jejich vesnice, vyjezdila stopu a pak v ní celá vesnice jezdila. Značně metaforické, že?
Nebo v jiné vesnici hostí každý rok vždy jedna ulice celou vesnici. Napečou se koláče, z garáží se vytvoří vinné sklípky a výčepny a vytáhnou se hudební nástroje. Napřesrok zase jiná ulice. Někdy je nejtěžší něco rozjet. Jako starou těžkou lokomotivu. Ale když už se rozjede, tak se nezastaví. Teda pokud na vás někdo nezaklekne kvůli EET.
V Táboře si zkusili na víkend otevřít dvorky a jiná zákoutí s povídáním o příbězích domů. Jinde chtěli uspořádat spaní pod širákem v městském parku. V Rychnově zase na náměstí cvičili taiči a jinde vzala paní učitelka třídu a odučila hodinu hudební výchovy u venkovního piana.
Nevím, jak váš mozek, ale můj funguje na bázi inspirace nápodobou. Když něco vidím, hned mě napadne trochu pozměněná věc, zasazená do jiného kontextu. Neumím vymyslet něco z čista jasna.
Představuju si, že dříve byla veřejným prostorem taková obyčejná polňačka, kde zbudovali u studánky boží muka. Svlažovali se tam ve stínu lípy, modlili se Anděl Páně.
Dnes ale nemá smysl stavět nová boží muka, už by se u nich nikdo nemodlil (třeba se mýlím). Má však smysl vytvářet i v krajině města novodobá boží muka. To je místa, kdy se kolemjdoucí zastaví, zamyslí nebo se jen dá s někým do řeči.
Mám před očima takový obraz: vytvořit na nějakém ikonickém místě dlouhý, třeba čtyřicetimetrový stůl, na něm bílé ubrusy jak ze zahradní slavnosti, ve sklenicích od mléka třebas jen luční kvítí a pozvat sousedy. Jeden by přinesl bábovku, jiný vajíčkovou pomazánku a jen by se volně besedovalo. Na náměstí třeba.
Bohužel se ale v našich městech rozmohl mor. Všichni pořádají městské kulturní slavnosti, spousta kapel známých z televizních obrazovek zadarmo na náměstí, buřty a pivo. Jednou za rok se utratí třeba milión, lidé se naučí, že je kultura zadarmo, vyčerpá se rozpočet na kulturu a po zbytek roku se živoří.
A podle finanční kondice si obce pozvou buď Kabáty, nebo, když na tom nejsou nejlíp, tak alespoň Kabáty revival. A nejde to zastavit, jakmile by nějaká politická reprezentace slavnosti zrušila, ihned se do volebního klání přihlásí strana, která slíbí obnovení.
Ale čert vem městské „kulturní“ slavnosti. Budu se těšit na vzájemné obohacování a kulturní výměnu novodobých „zapadlých vlastenců“, kteří právě teď někde v místní čajovně zvažují: „Co dělat?“
