Vladimír Pikora: Válka liberálů a konzervativců přináší víc škod než užitku, napětí ve společnosti graduje
Mnoho lidí dnes není v žádné církvi, dokonce se považují za ateisty, a přitom stejně mají svou víru. Věří ve své jediné správné vidění světa. Už si neříkají katolíci či protestanti. Říkají si liberálové a konzervativci. Náboženství je to ale stejně silné.
Všichni si pamatujeme, jak jsme se učili o husitech. Dnešní děti se o nich neučí o moc jinak, než jsme se učili my. Tuhle část historie známe jako spor dobra a zla, kde dobrý Jan Hus poukázal na zlou katolickou církev. Zlá církev ho za to upálila a hodní čeští husité pak bojovali se zlým Zikmundem Lucemburským. Už jako dítě jsem si říkal, jak je možné, že ten lišák ryšavý je tak zlý, když je synem tak dobrotivého otce vlasti Karla IV., kterého jsme dokonce nedávno vyhodnotili jako největšího Čecha všech dob. Kde jen je chyba?
Liberálové versus konzervativci: Historie se opakuje
Dnes se na husitství a celou reformaci církve dívám úplně jinak. Když to hodně zjednoduším, je to v jádru ten samý spor, který dnes vidíme mezi takzvanými liberály a konzervativci. Liberálové jsou ti, kteří chtějí změnu a rozbourání starých pořádků. Jsou to vlastně jacísi kališníci, kteří tvrdí, že svět je špatný a je třeba ho rozbořit, a to i silou. Konzervativci jsou ti, kteří říkají, že ano, svět je v mnoha ohledech špatný, ale neznáme jiný lepší svět než ten, který se evolucí a neviditelnou rukou trhu vyvinul, a povídačky o tom, že ho lze změnit k lepšímu, jsou lži; proto je nutné bránit stávající svět proti liberálům třeba i silou.
Následovníci Husa v západní Evropě byli později zneužiti světskou mocí. Pro mnoho panovníků bylo výhodné podporovat protestanty proti papeži a katolické církvi, protože z toho měli ekonomické i politické výhody. I dnes mají někteří politici výhody z toho, že se přidají na bořící stranu. Hus nikdy nekázal, že chce nějakou druhou, paralelní církev vedle katolické. Mnohem pozdější vznik protestantství byl až důsledek pnutí ve společnosti. Podobného pnutí, jaké vidíme dnes. Tehdy pnutí ve společnosti bobtnalo mnoho let. Nálada se postupně zhoršovala, až nakonec vybublala ve třicetiletou válku. Tu bychom dnes možná mohli vnímat i jako válku občanskou.
Krátkodobá zlepšení nebudou, dlouhodobá v nedohlednu
Něco podobného jsme později viděli i v USA. Válka Severu proti Jihu byla také občanskou válkou. I zde proti sobě ve své podstatě bojovali liberálové a konzervativci, ačkoliv jejich konkrétní důvody a argumenty zněly docela jinak. Konzervativci z Jihu ve své podstatě chtěli nechat svět takový, jaký byl. Liberálové ze Severu chtěli jeho změnu. Chtěli větší rovnost a zrušení otroctví.
Mimochodem, lze to chápat i ekonomicky. Sever prostě nechtěl, aby jih měl ekonomickou výhodu levné práce. To, že se situace černochů po zrušení otroctví dočasně výrazně zhoršila, protože se o ně nikdo nestaral, víme až dnes. Tehdy to mnozí netušili. Stejně jako netuší, že změny, které liberálové vnucují světu dnes, krátkodobě zlepšení nepřinesou a dlouhodobé dopady nikdo vyhodnotit neumí.
I v Americe to ale dlouho bublalo. K válce nedošlo ani náhodou, ani omylem. Existovalo dlouhodobé podhoubí. Ke zrušení otroctví nakonec došlo po celé planetě, jen to na různých místech trvalo různě dlouho.
Zneužití tématu terorismu v předvolebních kampaních
Také dnes to ve společnosti bublá, a to na každém místě různě dlouho. Už možná dobrých deset let pozorujeme, že to bublá v Německu, ve Francii, ve Skandinávii. Vzpomeňme na šílený útok pomateného Nora Breivika. Už to jsou léta, ale napětí nekončí, spíš stále roste. Nedávno se další jednorázové probublání napětí odehrálo na Novém Zélandě – tedy na místě, které jsem až do minulého týdne považoval za klidný a zapomenutý konec světa. Pomatenec zabil pět desítek lidí, protože údajně bojoval proti imigraci; přitom očima Středoevropana jsou na Novém Zélandu kromě Maorů imigranti vlastně všichni.
A přesně dle zákona akce a reakce, novozélandský útok neváhali někteří politici po světě využít ve své předvolební kampani. Hodí se jim do karet, stejně jako se mnohým hodili protestanti či bojovníci proti otroctví. Věc má tedy okamžitě i zneužitý politický náboj. Není to přitom tak, jak se snaží mnohá média líčit, že jedna strana je vždy jen hodná a druhá vždy jen zlá. Takový byl socialistický výklad dějin: V něm proti sobě stáli hodní husité a zlí katolíci. Na Novém Zélandu už mají zlého viníka: viníci jsou zbraně, proto je chtějí zakázat.
Násilí graduje. Jak daleko jsme od občanské války?
V Evropě, kde se zase Senegalec pokusil v posledních dnech podpálit italský autobus plný dětí, se také možná neodváží věci pojmenovat a říct, že za útok může ilegální imigrace a špatné hlídání prosakujících hranic. Viníkem možná budou buď autobusy, nebo benzín, nebo zapalovače. To se celkem hodí, protože benzín už ve jménu elektromobility skoro zakázaný je.
Násilí přitom graduje, jako bychom se už maličkými krůčky přeci jen blížili k jakési občanské válce, podobně jako kdysi spor mezi protestanty a katolíky. Pravý důvod, tedy spor liberálů a konzervativců, ovšem za viníka určitě označen nebude.
Ve Francii již osmnáct týdnů v kuse každou sobotu řádí žluté vesty. Jejich počty sice klesají, nicméně jejich násilnosti naopak gradují. V sobotu byla dokonce zapálena banka a rabovány obchody, policie proti protestantům používala vodní děla a slzný plyn. Reakcí na rostoucí násilí je, že o místo přišel šéf pařížské policie a do ulic budou rozmístěni speciální vojáci. Budou přísnější kontroly na nádražích, uvažuje se o zvýšení pokut za účast na nepovolených demonstracích a na některých místech budou demonstrace úplně zakázány. Jak daleko jsme od občanské války, když musí vláda posílat do ulic vojáky proti vlastním občanům?
Okřikujeme, nadáváme, ale nenasloucháme
Lidé jsou nespokojeni. Svou nespokojenost ovšem nedokáží přenést do výsledku demokratických voleb, protože společnost není štípnutá na dvě skupiny, ale na víc skupin, které spolu nedokáží komunikovat. To se pak projevuje tím, že všichni na sociálních sítích jen vysílají, nadávají, ale nenaslouchají. Okřikují ostatní, ale nehledají kompromis.
Nebavíme se o ekonomice a dělení na pravici a levici, o svobodě a nesvobodě, protože dnes si svobodu každý definuje jinak. Někdo ji chápe tak, že nám zakáže kouřit, aby on mohl svobodně dýchat, jiný v tom, že nám kouřit dovolí. Nebavíme se o kolektivismu a individualismu. Co se dnes děje, je už jen bouráním nebo ponecháváním tradic.
Napětí ve společnosti sice graduje jako před třicetiletou válkou, jen trochu jinak. Doba se změnila, nelze čekat další bitvu na Bílé hoře. Nelze čekat vpád Švédů do české kotliny. Ale kde přesně to skončí? Nevíme. Jen víme, že o možnosti občanské války se bojíme mluvit, abychom ji náhodou nepřivolali. Strkáme hlavu do písku, ačkoliv zatím vše směřuje k násilí a omezení svobody.
Určitě ale nemá smysl zavírat oči a tvrdit, že zabíjela puška nebo autobus. Určitě nemá smysl někomu zakazovat mluvit. Jeho mlčení by mohlo přerůst do dalšího násilí. Zákazy nejsou řešením.
