Začátek jara v pitomé zemi. Z Česka se stává drahý a zaostalý stát
V amerických sitcomech z devadesátých let se opakovala situace, kdy některá z hlavních postav pronesla něco ve smyslu „to bylo tenkrát, když jsem žil v Praze“. Ostatní na dotyčného obdivně hleděli. Praha a Česko obecně měly na Západě pověst trochu divoké, ale svobodné krajiny, kde se pitoreskní genius loci bývalého východního bloku potkává s novými možnostmi kapitalismu. Česko byla ta země s prezidentem, co se kamarádí se Stouny, kde mají rockové kluby ve sklepech gotických domů a pivo tam stojí méně než voda. V samotném Česku pak přetrvával spokojený pocit, že tu máme sice trochu bordel, ale zas se zde mnohé věci neberou tak vážně jako na úzkostlivě korektním Západě.
Po třiceti letech zbylo jen to levné pivo. Imploze politické scény a rozšíření nebezpečné představy o konci pravolevého dělení přinesly éru marketingových šíbrů a vyústily v dnešní éru babišismu. Naprostá šedivost obou partají, které dříve dominovaly domácí politice, způsobila, že nejviditelnějším představitelem socialistů je chlápek, co jezdí na srazy s gangem putinovských motorkářů, a liberálním konzervativcům donedávna dělal nejlepší reklamu politik, který by se spíš hodil k někdejším Sládkovým republikánům nebo dnešním hysterikům kolem Okamury. Česko už minimálně deset let nemá žádnou vizi a začíná to být vidět.
Suneme se na Východ. Nikoliv ve smyslu, že by už zítra měly na Ruzyni znovu přistát ruské armádní antonovy. Ani snad nehrozí, že Číňané příští týden namontují na Hradě místo prezidenta robota Huawei. Česko se stává Východem v tom smyslu, že se od dřívějšího sympatického mixu volnomyšlenkářství, mírného šlendriánu a trochu divoké svobody posunulo ke stavu, kdy stále přibývá regulací, kdy stát bobtná, aniž by nabízel adekvátní služby, a kdy se masivně zvyšují životní náklady.
Spousta problémů, žádná koncepce
V Praze a dalších velkých městech začíná být zcela likvidační situace s bydlením. Single třicátník s průměrným platem dá za bydlení v garsoniéře klidně i polovinu měsíční gáže. V době, kdy prakticky každý ke své práci potřebuje chytrý telefon, má Česko jedny z nejdražších a nejméně výhodných tarifů v Evropě. Podnikatelé čelí stále větší byrokratické zátěži. Pořádání kulturních akcí, svateb nebo i obyčejné sousedské zabijačky se stále častěji dostává do hledáčku úřadů. Strategická výstavba typu dálnic se prakticky zastavila.
Zacházení s veřejným prostorem má nulovou koncepci. V zemi je sice rekordně nízká nezaměstnanost, velkou měrou se na tom ovšem podílí náborové akce různých montoven, skladišť a call center, tedy dočasných profesí s nulovou možností osobního růstu. Úroveň organizací typu Česká pošta se zasekla kdesi v osmdesátých letech. Premiér republiky, respektive jeho marketingový tým mohou voliče balamutit historkami o snech a makání, nicméně realita je taková, že Česko je drahá, stále více zregulovaná a nepříliš perspektivní země.
Jaro 2019 zastihlo Českou republiku v situaci, kdy si absolutní nedostatek odvážných vizí, silně formulovaných programů a výrazných politických lídrů, jímž země trpí minimálně poslední dekádu, začíná už velmi citelně vybírat svou daň. Debata v Česku se musí vrátit k reálným základům, ke sporům, jako je úroveň daňové zátěže, úroveň regulace, velikost státního aparátu. Hysterie kolem migrantů, kteří nepřicházejí, ničemu neprospívá, stejně jako hledání ruských špionů za každou prkotinou či zacyklené dumání o odkazu Václava Havla a listopadu 1989. Jinak nedávná minulost naší vlasti coby země příležitostí a velké osobní svobody zmizí a nahradí ji realita zbyrokratizovaného a sešněrovaného státu, zarostlého unifikovanými lány žluté řepky. A i to pivo nakonec zdraží.
