Ondřej Kobza: Jak se z kavárenského zaháleče stal povaleč lázeňský
Dřív jsem patřil ke kmeni kavárenských zahálečů. Ale flákám to. Přešel jsem na druhou stranu barikády a stal se kavárníkem. Na melancholické zírání z okna se štosem novin na stolku, připravenou šachovnicí a kafem už nezbývá čas. Ale zase snad vytvářím útočiště pro nové generace milovníků „plodné“ zahálky, které ještě nezkazila přehnaná touha po budování kariéry.
Doba si žádá efektivnost. Spíše než „konec prokrastinace“ bych učil, jak dobře prokrastinovat, jak náležitě zevlovat. Kavárna je chrámem klidu, pomalého myšlení a útržkovitého zaznamenávání uplynulých dní do deníku. Můžete hodiny poustevnicky prosedět sami u stolu s dopitým kafem a sklenicí vody z kohoutku (to mají moji barmani moc rádi) a nikomu to nepřipadne divné. Sami, uprostřed plné, kolotající kavárny, s pohledem na rej lidí, tramvají, taxíků tam venku. Někdy možná potřebujeme přítomnost okolních lidí, diváků naší samoty.
Jednoho dne vám však přijde na mysl, že marníte čas. Bouchnete do stolu a snažíte si ospravedlnit oněch uplynulých pár měsíců. A tím právě vyburcujete imaginaci, vnitřní sílu, abyste dali těm promrhaným chvílím smysl. A vymyslíte nápad, odhodláte se k činu.
Kavárna je ale také stavem mysli. Kavárenský povaleč a lázeňský host jedno jsou. Navykl jsem si přes zimu jezdit v restauračním voze do Budapešti do starých tureckých neturistických lázní.
V jemném oparu usednete na schůdek bazénku a jak v kavárně pozorujete dědky s pupky, s jen malou rouškou přes přirození. I tam jste sami, uprostřed dvaceti blažených tváří. Pohyb ve čtyřicetistupňové vodě je přirozeně pomalý, až malátný, taktéž hovor a i myšlení. Oči přimhouřené. Všechny vzteky rozpuštěny.
Je to sice šest a půl hodiny vlakem, ale jde vlastně o šest a půl hodiny poctivého kavárenského povalečství v jídelním voze. Wifi České dráhy moudře omezují, aby se cestující mohli oddávat civění z okna. (My ji v kavárnách také občas vypneme, když už tam sedí lidé příliš dlouho a noví hosté si nemají kam sednout.)
Mohl bych místo toho dělat jistě něco užitečnějšího. Ale většinou mě vždy něco zásadního napadne a myšlenky se utříbí. I lázně jsou chrámem. Posvátný prostor vhledu do sebe. Stejně jako jsou les, moře, hora bytostmi, s nimiž jak svatý František mluvíme, tak i blahodárná horká léčivá voda lázní je bytostí. Svěřuji se jí a zavazuji k novým životním odhodláním.
