Očima libertariána: Dá Maláčová každému? Dnešní sociální politika státu je úchylná
Jak je všeobecně známo, ministryně práce a sociálních věcí Maláčová (ČSSD) připravuje se svými podřízenými z ministerstva tzv. prorodinný balíček, kde řeší rodičovský příspěvek, dětské skupiny, částečné úvazky a zálohované výživné až za miliardy korun. Zlí jazykové tvrdí, že by dala každému. A skoro to tak vypadá… Ne, spíš náš politický systém vynáší do politických funkcí ty, kteří vesele dávají každému, kdo si řekne. Z cizího, samozřejmě.
Známý bonmot praví, že daň je trest za to, že se člověku daří. Sociální dávky jsou z tohoto pohledu odměnou pro ty, kterým se nedaří. Jinými slovy – budeš-li se snažit, usilovně pracovat a odpovědně plodit děti, vezmeme ti, co se dá. A dáme to těm, kteří se nesnaží, nepracují a nechovají se zase až tak zodpovědně…
Člověk je tvor merkantilní. Neustále zvažuje výnosy a náklady, lepší poměr vyhrává. Ať jde o rozhodnutí, zda koupit uzeniny z masa nebo ty Kostelecké, zda jít do kina na premiéru nového filmu, nebo potřinácté zkouknout sedmý díl Majora Zemana. Nejinak je tomu i v případě daní a dávek. Je vlastně docela fajn dostat něco zadarmo. Prostě přijdete, natáhnete ruku a řeknete si. „Zdarma“ je velmi oblíbená cena.
Zakládáme si na průšvih. Ekonomický
V ekonomii existuje teorie redistribučních systémů. Řeší modely rozdělení bohatství. Příkladem budiž firma, kterou vlastní rovným dílem tři společníci. Každý z nich je různě výkonný, jeden svou činností vydělá firmě 60 korun, druhý 30, třetí, ten nejméně schopný, jen 10. Každý si při dělení zisku vezme dle poměru, kterým se podílí na výnosu. Ten, kdo vydělal nejvíce, bude trávit dovolenou na Bahamách, prostřední na Třeboňsku a ten, který přinesl nejméně bude rád, že bude mít na jídlo… a bude se příště víc snažit. Na první pohled je to logické – každému dle jeho zásluh.
Na valné hromadě při dělení zisku to však vypadá jinak. Dva méně úspěšní se domluví a zisk se dělí rovným dílem mezi všechny. Protože všichni mají stejný díl firmy, že? A tak všichni pojedou na dovolenou do jižních Čech. A nebo taky jinak – dva méně úspěšní se domluví a každý si přiklepne polovinu zisku. Protože toho nejúspěšnějšího přehlasují. Hezky demokraticky, tak to máme rádi.
Ne, nebojte se, nebudu tu popisovat možná protiopatření toho nejúspěšnějšího, unudil bych vás k smrti, je to celá věda. Ale myslím, že problém je zjevný. Ten nejúspěšnější bude v každém případě nakonec bit. A příští rok se už tolik snažit nebude, nebo začne šidit. V konečném důsledku celá firma začne vydělávat méně. Ne, podobnost se státem, jeho daněmi a jeho sociální politikou není náhodná. Právě jsem totiž velmi zjednodušeně popsal, proč se státům s velkou mírou přerozdělování (zdanění) ekonomicky daří mnohem hůř, než by mohlo. I proto nefungují všechny ty Lisabonské strategie, Strategie EU 2020 a další velkohubé plány, ne nepodobné onomu známému bolševickému „dohnat a předehnat“.
Zakládáme si na průšvih. Morální
Morálka je obecná představa o tom, jaké je správné jednání ve společnosti. My jsme, bohužel, už ve fázi, kdy vydělávat hodně peněz se jaksi nesluší. Cení se chudoba. Franta je chudý, musíme vzít bohatému Karlovi a dát jeho peníze Frantovi.
A tak najednou, nepozorovaně, všichni drží palce Frantovi. Protože morálně přijatelnější je jeho životní styl, nikoliv ten Karlův. A když, nedejbože, Karel namítá, že se třeba Franta málo snaží, protože se mu nelíbí, že stát mu pro Frantu bere jeho vydřené peníze, je rovnou za vyvrhela.
Ani nevíme jak, ale morálním se stalo to, že se každý hlavně snaží ze „společného“ urvat co se dá. Hlas ve volbách je výdělečným nástrojem.
Zakládáme si na průšvih. Sociální
Sociální dávky mají ještě jeden důsledek. Přirozené mezilidské a rodinné vztahy se změnily. Naším sociálním partnerem se totiž stal stát. Tedy politik a úředník. Máme-li problém, nejen, že nehledáme pomoc na konci vlastní paže, nehledáme ji ani u rodiny či známých. Ti by nám totiž pouze půjčili, nebo by si dobře zkontrolovali, že jejich pomoc jsme neprojedli, ale že jsme se díky ní postavili zase na vlastní nohy. To stát nevyžaduje. Ten si totiž takové případy přímo hýčká. Komu by jinak sloužily úřady práce, pro koho by se vymýšlely prorodinné a jiné balíčky?
Stovky a stovky let bylo nejlepším zabezpečením na stáří množství dobře vychovaných a vydělávajících (a tedy vzdělaných) potomků. Ty se pak (protože byli dobře vychováni) postarali o své předky na sklonku života. Málo dětí nebo špatně vychované? Na stáří nic moc… a dnes? Nejlepším zabezpečením na stáří je politik. Politik, který za hlas seniora obere kohokoliv, kdo ještě vydělává, a zvedne mu důchod. Na této logice nic nezmění sebepropracovanější finanční „balíčky“. Proto vymíráme.
Co s tím?
Řešení existuje. Jen o něm nikdo nemluví. Bojí se, že by byl ukřičen kazateli moderní „morálky chudoby“.
Řešení vychází z jednoduchého předpokladu, že rolí státu není vykrmovat své líné či neschopné občany za peníze těch snaživějších a schopnějších. Jistě, nikdo nechce, aby někdo musel bydlet na ulici a vybírat popelnice. Nicméně stát by měl být až poslední v řadě. Poté, co selhala rodina, příbuzní, známí, charity apod. Nicméně dávky, tedy dary, by měly být nahrazeny půjčkami. Dostal ses do problémů a nikdo ti nechce pomoci? Můžeš dostat půjčku. Až se zvedneš, vrátíš. Ale za dluh ručíš svým majetkem. Protože ten, kdo má majetek, nemusí natahovat ruku. Nelíbí se ti žít v chudobě? Snaž se.
Kalkulačka: Dosáhnete v roce 2020 na příspěvek na bydlení?
A ještě něco…
Znáte film Knoflíkáři? Je tam ona známá scéna, kdy padne ono už proslulé: „Neživíš, tak nepřepínej.“
Celý problém je totiž v tom, že díky všeobecnému volebnímu právu mohou „přepínat“ i ti, co „neživí“. Rozhodnou svým hlasem o tom, kolik jim stát dá z cizího. Sami sice prokázali, že svoje záležitosti dobře spravovat neumí, ale chtějí rozhodovat o záležitostech společných. Zvýšit si dávky. Zlepšit si podmínky. Takoví jako paní ministryně Maláčová jim rádi vyjdou vstříc.
Nabízí se tedy otázka, zda ty, kteří se neumí postarat sami o sebe, nevyloučit z rozhodování o společných věcech, zda je nezbavit volebního práva. Mám takový nejasný pocit, že paní ministryně by nebyla paní ministryní. Možná by totiž ani nebylo žádné ministerstvo práce a sociálních věcí.
Autor je zakladatelem Libertariánského institutu a kandiduje za Svobodné do EP.
