Konec lánů řepky v ČR? Ani omylem, Česko je při povinném snižování emisí v technologické pasti
Snaha části poslanců zrušit přimíchávání biosložek do pohonných hmot v rámci novely zákona o ochraně ovzduší je chvályhodná. Že by ale například v příštím roce razantně ubylo ploch řepky pěstované v Česku také k výrobě metylesteru řepkového oleje (MEŘO), který se přimíchává do nafty, nelze očekávat. ČR se totiž dostala při dodržování závazku snížit do roku 2020 emise v dopravě o 10 procent do technologické pasti, z níž ještě několik let nebude úniku.
Jinak než prostřednictvím po léta (oprávněně) kritizovaných biopaliv první generace (z potravinářských komodit) uvedený závazek splnit neumíme. Netýká se to jen řepky, ale i dalších plodin k produkci bioetanolu (například cukrovky), který se pro změnu přimíchává do benzínu.
Samozřejmě že lze emise snižovat i jinými způsoby, část politiků i veřejnosti spatřuje řešení třeba v elektromotorech. Bohužel ani to jako řešení nevypadá, protože samotná výroba elektromotorů, potřebných baterií, jejich likvidace a navazující investice například do infrastruktury dobíjecích stanic by ve výsledku byla pro životní prostředí vyšší zátěží, než biopaliva. Nejde totiž jen o to měřit emise v provozu aut, ale o součet všech možných emisí a důsledků, které jsou se záměry snižovat emise spojené.
Biopaliva druhé generace
Jako řešení nelze přitom přijmout ani biopaliva takzvané druhé generace vznikající zpracováním tuků nebo odpadní dřevní biomasy. Jednak není (a nebude) pro tyto účely dost vstupních surovin (i když dřeva je momentálně velký přebytek, to ale snad nebude trvat věčně), jednak nejsou k dispozici, a to ani v EU, technologie na produkci „modernějších“ biopaliv. Kromě toho by druhá generace biopaliv téměř jistě dopadla stejně, jako ta první.
Výsledkem by totiž byla cílená produkce buď příslušných tuků, což jsou ovšem opět produkty potravinářských plodin, případně chovů zvířat, a byla by tak narušena jistá rovnováha v produkci příslušných surovin stejně tak, jako je tomu dnes s řepkou. Pokud by se přitom prosadilo zpracování dřevní biomasy, je možné očekávat zase jinou cílenou produkci jiné vhodné suroviny, zřejmě rychlerostoucích dřevin, což by jednak významně zasáhlo do struktury krajiny, ale také by oddálilo potřebnou postupnou restrukturalizaci složení lesních porostů v ČR.
Biomasa jako cesta do pekel
Velmi schematicky řečeno by plochy řepky nahradily rychlerostoucí stromy pěstované s cílem co nejrychleji je zase pokácet, aby byla k dispozici dřevní surovina. Momentální přebytek dřeva by sice mohl v určité, časově ohraničené etapě ke snížení emisí formou druhé generace biopaliv přispět, ale i to by byla podle všeho cesta do pekel. Stejně jako biopaliva první generace, ale i biopaliva generace třetí, čtvrté a bůh ví kolikáté. Řešit snížení emisí prostřednictvím biomasy v jakékoli podobě je prostě cesta k ničení životního prostředí.
Co tedy zbývá? Jednak práce na alternativních typech pohonů aut (ne však na biopaliva), jednak technologický pokrok v samotném automobilovém průmyslu, a jednak postupný přechod na vysokooktanová a obecně méně emisí produkující paliva (i motory). To je však úkol na střednědobý až dlouhodobý časový výhled. Řepky a spol. se tak nejspíš jen tak nezbavíme.
