Boj s úplatky po česku: Soudce Berka, nezávislost soudců a patnáctileté placené prázdniny
Úloha soudce je v demokratickém právním státě klíčová, na tom se asi shodneme. Nicméně nad některými aspekty soudcovské nezávislosti musí obyčejný daňový poplatník jen nevěřícně zavrtět hlavou. Kupříkladu nad aktuálním – nebo vzhledem k 15letému průběhu spíš „věčně aktuálním“ – případem ústeckého soudce Jiřího Berky. Tenbyl zproštěn výkonu funkce v dubnu 2003, ale až do vydání pravomocného rozsudku koncem listopadu 2018 mu byla státem vyplácena polovina platu. Tedy zhruba 60 tisíc každý měsíc.
Občan řádně platící daně si musí jen postesknout: Někdo dostane okolo šedesáti tisíc korun brutto za to, že sedí doma a nic nedělá, a já pracuji někde za 30 tisíc hrubého a sebere mi to skoro celý den. A hlavně jak to, že to celé trvalo neskutečných 15 let? Pro objektivitu se nutno justice zastat v tom, že průtahy často způsobují účastníci řízení nebo jejich právní zástupci, ale 15 let – to je opravdu hodně i na náš stát.
Nabízí se otázka, zda do budoucna v zákoně „nezastropovat“ délku doby, kdy soudce pobírá zmíněnou půlku soudcovského platu. Například lhůtou tří nebo čtyř let. Aspoň by se naše justice nepřímo popohnala k rychlejšímu a efektivnějšímu projednávání kriminality soudců. Jak jsme psali výše, role soudce je v demokracii klíčová, proto i jejich trestně-právní přešlapy měly být zákonitě projednávány přednostně. Dodejme, že ústecký soudce Berka – a samozřejmě ani žádný jiný soudce v obdobné situaci – nebude zmíněné patnáctileté odměny českému státu vracet. Ty mu již prostě zůstanou. A to je z pohledu občana minimálně dosti diskutabilní.
Jak nepřímo urazit soudce
Veřejnost i politici často kritizují relativně vysoké platy soudců. Přiznejme, že vysoké platy mají soudci ve většině zemí demokratického světa, i když se nám to třeba nemusí líbit. Jedním z pilířů odůvodnění výše platů bývá údajná ochrana soudcovské nezávislosti, tedy argument, že tedy jde o jakousi protikorupční pojistku. S argumentací ohledně vyššího platu jako „protikorupčního brnění“ se však nemohu ztotožnit. Soudci a soudkyně si vyšší platy zaslouží, ale jen za svou především psychicky náročnou práci, ne jako „pojistku proti podplacení“.
Mají se snad všem profesním skupinám zvedat platy, aby nebyly v pokušení brát úplatky? Proč nezvednout gáže i učitelům, aby nebrali úplatky od bohatých rodičů, nebo lékařům, aby nebrali úplatky od farmaceutických firem? Proč nezvedat platy číšníkům a kuchařům, aby nebyli v pokušení vám za úplatek otrávit jídlo, když by je podplatila vaše tchyně nebo obchodní konkurent?
Dostatečnou pojistkou „nezávislosti“ soudců je jejich neodvolatelnost a de facto doživotní jmenování. Navíc proč by soudci měli být náchylnější ke korupci než ostatní citované profese, nota bene pokud procházejí náročnými psychotesty před obléknutím taláru? Není argumentace ohledně vyšší obrany před korupcí spíš nepřímou urážkou soudců a jejich morálky?
Autor je právník.
