JXD: Mladé naděje české žurnalistiky aneb Drby, nesmysly, je všeobecně známo...
Ukazovali mě vysokoškolským studentům žurnalistiky, jako se ukazuje na základní škole v biologii vycpaný medvěd. I podiskutoval jsem s mladými novináři a zjistil, že ti studenti vůbec nechápou relevanci informací, nechápou rozdíl mezi vírou a vědou a věří v urbánní legendy hodné mimibazaru.
Ta dívka byla feministkou a přišla mi vyjádřit svou nelibost s mým zesměšňováním kampaně #MeToo. Nepřišla na seminář s prezentací novináře z praxe jako studentka, ale jako gender aktivistka. A tak mě genderově jebala, že jsem hulvát, falokrat, mužský šovinista a všechny tyhle další moderní pojmy, kterým nerozumím, až z ní najednou vypadlo srovnání, že jsem málem vypadl z křesla.
Poplácat po zadku, či zabít bezdomovce?
Ta mladá dáma na pátý pokus položila otázku, proč zesměšňuji kampaň proti poplácávání žen po pozadí na pracovišti a proti využití zištných nabídek sexu od mladých hereček filmovými producenty, když odsuzuji legraci rappera Řezníka, že si dělá ve videu legraci z toho, jak tlupa mladistvých delikventů bije a zapálí bezdomovce.
Tak jsem jí vysvětlil, že poplácat dámu po prdeli je sice nepřijatelné, ale upálit bezdomovce fakt víc. A že z toho se legrace dělat opravdu nedá. I docentka Osvaldová se dívce pokusila jemně vysvětlit, že on pak někdo může toho bezdomovce zapálit bez legrace. Chvíli jsem vysvětloval, že sexuální harašení a vražda opravdu nejdou srovnávat. Nechápala. Zato jsem s opravdovou hrůzou zaznamenal, že tato budoucí novinářka opakovaně použila frázi „je všeobecně známo“.
A dívka se nedala – #MeToo prý není proti sexuálnímu obtěžování, ale proti znásilnění. Na iPadu jsem jí přečetl pět prvních odkazů – všechny o tom, že #MeToo je proti sexuálnímu obtěžování – a s dámou to nehnulo ani o kousek. Věděla své bez ohledu na fakta.
Studentka Čakrová
Další studentka mi položila otázku, co by mě přimělo k tomu, abych začal věřit na čakry. A já už byl fakt smutnej – ale dívka nebyla agresivní, tak jsem jí trpělivě vysvětlil, že víra a anatomický útvar jsou entity ze dvou různých kýblů. Na anatomický útvar se nevěří, ten věda prokáže. Někdo ho někomu najde při pitvě, zdokumentuje, sepíše o tom článek, pošle do vědeckého časopisu. Poté článek a dokumentace projdou oponenturou, a když je otištěn, je existence onoho útvaru prokázána, víra nevíra.
Věřit můžeme, zda Baňyk vyhraje nad P**ou, nebo naopak P**a nad Baňykem, případně věříme na hejkala. Eventuálně můžeme – jako hinduisté, kteří slovo čakra užívají – věřit, že čakra je nějaký symbol. Symbol nějakého našeho pudu – symbolická hinduistická „sexuální čakra“ například sídlí tam, co pohlavní orgány. Ano, můžeme věřit na čakru jako symbol sexuální touhy. Ale na anatomické útvary se nevěří, ty buď jsou vědecky doložené, anebo nejsou. Víra nemá s vědeckou pravdou co do činění.
Ocenil jsem, že dívka nebyla agresivní a nehádala se, jen posmutněla. A já ještě víc – protože chápat rozdíl mezi vírou a poznáním by asi měli studenti žurnalistiky už před tím, než jdou k přijímačkám.
Urbánní legenda
Pak přišel student s tím, že nám Google vybírá výsledky vyhledávání každému zvlášť podle předchozích vyhledávání a navštívených stránek, a já jsem najednou měl pocit, že jsem mezi léčiteli. SEO, vyhledávání Googlem a jiné drobné projevy umělé inteligence mě totiž trochu zajímají. A vím, že tato obava před lety zazněla a byla diskutována, hovořilo se o informační „filtrační bublině“ či dokonce o „cenzuře Googlem“. A pak – už před lety – se nějak vyzkoumalo, že je to blud.
Student nebyl schopen kromě nějakého blogu ke svému tvrzení uvést žádný zdroj. Ale i na Wiki (anglické) je napsáno: „Historie vyhledávání byla poprvé použita k personalizaci výsledků vyhledávání v roce 2005 na základě předchozích vyhledávání a kliknutí jednotlivých koncových uživatelů. Poté, v roce 2009, společnost Google oznámila, že personalizované vyhledávání již nebude vyžadovat, aby byl uživatel přihlášen, a místo toho Google použije anonymní soubor cookie ve webovém prohlížeči.“
Takže dnes snad už na každém serveru napsanou informaci, že server ukládá cookies (k využití dalšími servery včetně Google), student žurnalistiky chápe jako vyhledávání podle osoby. Ve skutečnosti je to samozřejmě vyhledávání podle prohlížeče, ne podle uživatele.
A i toto ovlivnění je zcela zanedbatelné – výzkumníci z Northeastern University zjistili, že Googlem samotným nejvýše hodnocené a umístěné adresy se na základě personalizace vůbec nemění. Personalizace probíhá na nižších pozicích. A rozdíl činí necelých 12 procent. Taky je to na Wiki. Takže si student žurnalistiky překroucením a nepochopením informace vytvořil blud, že nám vyhledavač vyhledává na míru osobnosti.
Přitom pořád na té samé Wiki o jedné ze studií „filtrační bubliny“ píšou: „Závěrem studie je, že problém je přehnaný, důkazy pro filtraci dat neoficiální a není možné na základě empirických důkazů tvrdit, že vyhledávače přispívají k tvorbě filtračních bublin.“
Nevidím pravdu!
No a jak jsme hovořili o tom SEO a student naznačoval mou nekompetentnost, tak už jsem ze zoufalství řekl: „Víte, mě SEO celkem zajímá, přesvědčte se. Zadejte sinistral snail, to je levotočivěj a scalariform snail. To je protaženej šnek.“
Student naklikal na mobilu, já na iPadu. Ve vyhledaných stránkách jsou mí sinistrálové ná pátém místě, ale není to tak zlé, protože za mnou jsou třeba British Shell Collectors' Club, Natural History Museums of Los Angeles, The New York Times… Při zadání fráze "scalariform snail" jsem druhý nalezený link, za mnou dále třeba Daily Mail, Wiley Online Library nebo Journal of the Royal Society of New Zealand.
Jak se bránit drbům a pomluvám v práci? >>>
Efekt Dunning – Kruger
A tohle všechno ten kluk viděl stejné na svém telefonu i na mým iPadu – držel jsem mu jej před nosem. A navážno mi povídá, že jsem ve vyhledávači nahoře proto, že to zajímá pět lidí na planetě. To je z psychologického hlediska těžký obranný regres, kdy pacient popírá pravdivou informaci, protože mu narušuje jeho obraz světa a identitu. Skutečnost, že zároveň tvrdí, že věc zajímá pět lidí na planetě, a přitom vidí, že o ní píše New York Times, Nature a Daily Mail, jej nijak nezaskočila.
Dunning-Krugerův efekt říká, že člověka s dostatečně nízkým kognitivním potenciálem nepřesvědčí, ani když vidí pravdu na vlastní oči. Anebo jde ne o kognitivní nedostatečnost, ale o extremní mentální uzavřenost. To, co student předvedl, je z psychologického hlediska těžký obranný regres, kdy pacient popírá pravdivou informaci, protože mu narušuje jeho obraz světa a identitu. Jsem díky tomu setkání skoro rád, že tisk zaniká. Lepší když nebude vůbec, než aby ho psali podobní lidé jako tito studenti!
