Očima libertariána: Kdo nám vládne aneb Proč se ke korytu dostane spíš prase než anděl
Úplně na úvod zklamu ty, kteří očekávají další okopávání kotníků našeho premiéra, prezidenta, ministrů a dalších našich „vládců“. Nebudu se pohoršovat nad Čapím hnízdem a zaklekáváním na podnikatele, nebudu se pohoršovat nad manýry a zdravotním stavem naší hlavy státu, nebudu tepat do Pirátů, kterým vadí, když ve volných pražských bytech majitelé aspoň netěží bitcoiny či nepěstují trávu, protože pak se elektroměr točí jako o život a Piráti mají pocit, že byt je dobře využíván. Nebudu bědovat ani nad dalšími. To nechám těm, kteří kritizují důsledky divného systému, ve kterém žijeme, nikoliv jeho příčiny.
Když rozhodujeme o sobě a svém majetku, jsme jednoduše zodpovědnější, než když rozhodujeme o cizích lidech nebo jejich majetku. Jsou dokonce mezi námi tací, kteří by cizí majetek klidně rozdali celý a klidně si u kousek nechali…
O vás a vašem majetku tedy rozhodujete buďto vy, nebo politik a úředník. Čím více máte vliv na svoje záležitosti vy, tím zodpovědněji se snažíte rozhodovat. Protože za špatné rozhodnutí zaplatíte vy. Penězi, zdravím, životem. Docela motivující. Pokud o vašich záležitostech rozhoduje politik a úředník, stáváte se pouze statistikou. A dost často spíš tou nespokojenou částí statisticky. Ale znáte to, když se kácí les…
Ve velkých strategiích velkých kluků nehrajete roli. Na grafu vám ukážou, že i když vy jste třeba zchudli, tak HDP nebo jiný příslušný ukazatel utěšeně stoupá, takže pokud si stěžujete, jste jen kverulant nebo lempl. Že na vás zrovna dopadla regulace, dumpingové ceny dotovaného konkurenta či na vás zaklekl berňák? Tak si stěžujte. Obraťte se na soud. Snažte se. Stojí proti vám aparát tisíců lidí, kteří se živí výhradně tím, že obhajují (a rozšiřují) svoji činnost.
O čem rozhoduje stát
Agenda státu neustále roste. Není to jen pocit. Množství právních předpisů roste. Příjmy i výdaje státního rozpočtu rostou rychleji než naše mzdy. Jinými slovy: o sobě a svém majetku rozhodujeme méně a méně. A to je problém.
Bobtnající stát přitahuje divné lidi. Jedni touží po moci, jiní po penězích, další jsou jen příliš neschopní pro privátní sféru. Tito všichni mají větší motivaci soupeřit v politice. Tak jako ke korytu se vždycky spíš probojuje prase nežli anděl. Těch naivků, co to myslí dobře, je prostě stále méně, jsou vytlačováni těmi, co to myslí dobře hlavně se sebou. Proto máme na výběr už téměř jen mezi špatnými a ještě horšími.
Jak na to
Stěžovat si bez návrhu řešení nemá smysl. Pouze to kazí náladu. Světlo na konci tunelu totiž je. Volit strany, které chtějí redukovat státní agendu. Málokdo třeba ví, že Roger Douglas zredukoval státní agendu na Novém Zélandu v druhé polovině 80. let asi o 80%. Zrušil všechny dotace, převedl státní agendu na privátní firmy, které se musely uživit nebo zanikly na nedostatek (platících) klientů. Výsledkem byla nebývalá ekonomická prosperita.
I my tu možnost máme. Omezme bobtnání státu tím, že jeho agenda bude předem daná ústavou tak jak je to popsáno v konceptu Libertariánské demokracie. Žádné improvizování či konání Dobra. Žádné kšeftíky, nesmysly a předstírání činnosti. Stát jako sluha, nikoliv pán.
Autor je zakladatelem Libertariánského institutu a kandiduje za Svobodné do EP.
