Očima libertariána: Jak stát a jeho regulace ničí životní prostředí
Jeden z největších majstrštyků propagandy státu je obecné přesvědčení, že zatímco lidé by se bez jeho dozoru chovali k životnímu prostředí zpravidla jako čuňata (čest výjimkám), stát na životní prostředí moudře dohlíží (a výjimky jsou individuálním selháním konkrétních lidí v jinak bezchybném systému).
Že je to přesně naopak, mohu uvést na příkladu, který nedávno proběhl médii. Firma Gienanth Czechia (dříve SLR-Czechia) vlastněná a řízená z Rakouska dlouhodobě obtěžuje své sousedství hlukem a prachem. Ničí zdraví lidí, poškozuje jim majetek. Výsledek? Nedávná pokuta od Oblastního inspektorátu České inspekce životního prostředí (ČIŽP) ve výši necelých 300 tisíc korun. Z hlediska státu byl viník „potrestán“, pokuta „zaplatí“ mzdové náklady na jednoho z více než pěti set pracovníků ČIŽP na třičtvrtě roku.
Poškození? Ti mají smůlu, můžou prý firmu žalovat. Ano, když vám někdo způsobí škodu, můžete ho zažalovat, ať už ČIŽP existuje nebo ne, ať už udělí pokutu, nebo ne. Máme tu ovšem několik „ale“.
„Ale“ první: justice je prakticky nefunkční
Kdo se už zkoušel soudit, zjistil, že v českém soudním systému to nefunguje zrovna „jako na drátkách“. Vše trvá věky, soudci často hledají jakoukoliv formální záminku, jak žalobci hodit žalobu na hlavu. Náklady na právní zastoupení, posudky a zajištění dalších důkazů jsou velkou překážkou.
„Ale“ druhé: vy nejste pro znečišťovatele partnerem, tím je stát
Nestačí, že něčí emise vás nebo váš majetek poškodily. Emise totiž musí být nadměrné. Emisní limity (i způsob jejich zjišťování!) stanovují zákony, vyhlášky a normy, i nějaké to nařízení z EU je potřeba znát. Pokud tedy kvalifikovaným způsobem soudu nedokážete překročení limitů, máte smůlu. Podle státu totiž emise mohou ničit vaše zdraví a majetek, ale jen pomalu.
Své o tom vědí všichni, kdo bydlí vedle některých velkých průmyslových podniků. Znečišťovatel občas v noci uleví filtrům (a ušetří peníze), „odfoukne“ trochu sajrajtu do přírody, hlavně, aby se o tom nedozvěděl stát. A vy, když si stěžujete, tak už je všechno v pořádku. Kupodivu v noci nebyl žádný z inspektorů na stráži. Je to taková hra – znečišťovatelé se tváří, že neznečišťují, stát se tváří, že chrání a dbá. Dokažte opak. Všichni se na vás budou tvářit, že jste jen věčný kverulant.
„Ale“ třetí: výše náhrady škody
Pokud přes všechny překážky uspějete, vysoudíte náhradu škody a možná ušlý zisk. Plus náhradu nákladů řízení. V jiných právních řádech existuje sice i tzv. „sankční náhrada škody“, tu však tvůrci našeho Občanského zákoníku nepředpokládají a ani soudní praxe jí není příliš nakloněná. Po letech souzení tedy maximálně získáte to, o co vás znečišťovatel připravil. Čas, nervy, náklad ztracené příležitosti – nic z toho vám nikdo nenahradí.
Musíte být tedy skoro blázen, pokud se do souboje o své zdraví a majetek pustíte.
Tak tedy vypadá skutečná péče státu o životní prostředí. A je jedno, zda jde o znečištěný vzduch, znečištěnou vodu či vám pozemek či rybník zaneřádila splavená ornice ze sousedního lánu řepky, který nějaký veleduch zoral po spádnici.
Jak by to mohlo vypadat?
Představte si, že by se všichni ti odborníci z Ministerstva životního prostředí, ČIŽP a dalších orgánů a institucí (které by byly zrušeny, což by znamenalo snížení rozpočtů a daní) přesunuly do privátních firem, které by nabízely své služby komerčně. Pokud vy byste měli pocit, že váš soused či firma v sousedství znečišťuje vzduch, který dýcháte, vodu, kterou pijete, či jakkoliv jinak poškozuje vás či váš majetek, obrátili byste se na tyto odborníky. Ti by najednou pracovali skutečně pro vás. Změřili by úroveň a původ tzv. negativních externalit, u soudu by vystupovali ve váš prospěch. Soudce by pouze posoudil, zda je spravedlivé, abyste byli takto poškozováni, zcela v duchu definice svobody jako možnosti každého dělat si na svém za své cokoliv, co (nad míru přiměřenou okolnostem) nezasahuje do analogické možnosti jiného.
A pokud by měl pocit, že nemáte sebemenší důvod dýchat něčí zplodiny, pít jeho nečistoty či jakkoliv jinak být ovlivněni jeho činností, přiřknul by vám náhradu škody. A nejen té škody, co dnes, ale i takzvanou sankční náhradu škody. Tedy jakýsi trest za bezohlednost znečišťovatele. A odměnu pro vás, protože vy jste podstoupili to martýrium, ztratili čas a energii, které jste mohli věnovat svým blízkým či svým koníčkům. Třeba ve výši až tisícinásobku škody skutečné.
Během několika let bychom dýchali vzduch jako na horách, měli vodu v řekách a rybnících průzračnou jako v horských bystřinách a na polích by se místo pesticidů a NPK hnojiv používal zase hnůj. Půda by díky žížalám a půdním mikroorganismům zase začala zadržovat vodu, nesloužila by předotovaným velkopodnikům pouze jako držák na rostliny.
Možná mi řeknete, že jsem naivní. Že jedinou cestou je více úřadů, více norem, více kontrol, více pokut. Pak jsme ovšem ztraceni. My i naše životní prostředí.
Autor je zakladatelem Libertariánského institutu a kandiduje za Svobodné do EP.
