Sektorová daň není výběrem mezi bankéři a chudými rodinami, ČSSD brnká na komunistickou strunu
Sociální demokracie se diskuzi o sektorové dani snaží stavět jako debatu o tom, jestli raději pomůžeme miliardářům, nebo chudým rodinám s dětmi. To je ale naprostý nesmysl. Sektorová daň není výběrem mezi miliardářskými bankéři a chudými rodinami s dětmi, je to jen způsob, jak vytáhnout z kapes lidí další peníze pro nahánění voličů. A nejen to. Je to především ukazatel naprostého zmaru levicové politiky v této zemi.
V 21. století se jeví již zcela nezpochybnitelné, že sociální politika je velmi důležitá. Ano, je morálním imperativem pomáhat potřebným. To znamená například těm, kteří nedosáhnou na zajištění základních životných standardů vlastní prací. To je legitimní práce sociálních demokratů po celém světě.
Co je však na české sociální demokracii zcela nepochopitelné, je to, že je pro ni i po všech historických zkušenostech z celého světa jednodušší a účinnější najít si v uvozovkách bohatého nepřítele, proti kterému je možné veřejně chrastit zbraněmi a používat přitom neférové argumenty.
Jde o zcela primitivní a ubohý způsob bijců proti "vrahům z volstrýtu" hodný maximálně poválečné vlády nevzdělaných rolníků nebo vrcholného představitele Venezuely, který relativně bohatou zemi přivedl zcela na buben. A o to horší je, že těmito argumenty šermuje ministryně, která se v každé druhé větě chlubí svým ekonomickým vzděláním na prestižní univerzitě. To je naprosto absurdní či spíše zcela šílené.
(Ne)modernizace sociálního systému
Když vezmeme v potaz Sobotkovu vládu, je už socdem u vesla šestým rokem. A šestým rokem ovládá ministerstvo práce a sociálních věcí. A já se ptám – co za tu dobu udělala levicová strana pro modernizaci sociálního systému v České republice?
Proč nemáme efektivní řešení typu výplaty sociálních dávek prostřednictvím platebních karet? Kde je snižování stavu úředníků a nahrazování jejich očí a rukou automatizovanými systémy? Co se stalo krom kupování si voličů rozdáváním peněz, na které se až dodatečně nacházely zdroje, a často se nenašly (tak, aby se vyrovnaně (rozuměj hospodárně) vládlo)? Proč v praxi nefungují pobídky pro zaměstnavatele, kteří se budou snažit na vlastní náklady rekvalifikovat nezaměstnané a ty následně zaměstnat?
Nedělejme si iluze, že obecné rekvalifikační programy pracovního úřadu slouží k něčemu jinému než k vyčerpání peněz z různých dotačních fondů.
Komunistická struna
Když pak na Twitteru kolega advokát upozorní ministryni, že stát vede spoustu nelegálních exekucí proti důchodcům, a strhává jim z důchodu relativně významné částky, ministryně mu odpoví, že resort s tím nemůže dělat nic jiného než tyto případy vyhledávat ručně, protože na systémové řešení tohoto šlendriánu by ministerstvo muselo najmout desítky nových úředníků. To je naprostý zmar, protipól efektivního státu a to i v sociálně demokratickém pojetí.
A od toho všeho je samozřejmě nezbytné odvézt pozornost. Jak? Nejlépe tak, že si vybereme banky, energetické společnosti, operátory, pojišťovny, ale také jejich zaměstnance, lidi se dvěma byty, třemi auty nebo čtyřmi obleky, dáme je do protipólu s maminkami samoživitelkami, důchodci s malým důchodem, zdravotně postiženými a kdyby nebyla prakticky nulová nezaměstnanost tak s nezaměstnanými, a začneme brnkat na strunu, na kterou brnkali komunisté dekády před rokem 1989: Kdo má víc, než jsem měl já před vstupem do strany, měl by mít míň. Po mne potopa.
Autor je advokát a univerzitní pedagog, působí jako předseda správní rady Liberálního institutu.
