Ovčáček se utrhl ze řetězu a nechová se jako hradní mluvčí. Jeho Twitter je exhibicí ješitnosti a obdivu k Babišovi
Nad množícími se nepochopitelnými výroky či skutky prezidenta Miloše Zemana z posledních měsíců (a bohužel i let) zůstává rozum stát. Ústavu si vykládá po svém, protežuje vybrané politiky a politické strany nebo okázale nadbíhá zájmům států či firem, které zas až tak výhodné či zajímavé pro Česko nejsou. Vážnost jeho úřadu klesá, o vážnosti výkonu funkce ani nemluvě. Zdatně mu sekunduje i jeho tiskový mluvčí Jiří Ovčáček, který už zcela zapomněl, za co je živen daňovými poplatníky, a ze své funkce si udělal osobní PR agenturu.
Každý, kdo alespoň občas sleduje twitterový účet Jiřího Ovčáčka, který v popisku autora nese označení „Tiskový mluvčí prezidenta republiky a ředitel Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky“, zřejmě nevychází z údivu. Například tweety, které avizují program prezidenta, informují o významných rozhodnutích hlavy státu či publikují jeho stanoviska k vybraným událostem, jsou v drtivé menšině. Tvoří nepatrný zlomek zpráv.
Místo toho Ovčáček velmi často cituje zprávy a rozhovory z médií (vedou Parlamentní listy), které nadbíhají premiérovi Andreji Babišovi – aktuálně to je předběžný audit Evropské komise – a dehonestují občanské iniciativy, především Milion chvilek pro demokracii. Dále sdílí zprávy z twitterového účtu Andreje Babiše, prapodivné výzkumy podpory politických stran a útočí na všechno a všechny, co není spojeno s Andrejem Babišem a jeho vládou. Člověk tak začíná váhat, jestli náhodou Ovčáček už není také mluvčím vlády, ANO nebo Agrofertu. Možná tímto okatým nadbíháním si už nepřímo škemrá o nové místečko, až jednou skončí jeho účinkování na Hradě. Ale kdo ví. Vrcholem této trapnosti pak jsou avíza toho, že Ovčáček bude komentovat večerní zprávy v jedné malé televizi, takže vybízí své „fanoušky“ ke sledování.
Rudou minulostí se hradní mluvčí nechlubí
Samostatnou kapitolou Ovčáčkovy twitterové tvorby jsou jeho pokusy o hluboké myšlenky na téma demokracie, svoboda nebo občanská společnost. Ty jsou výrazem naprostého cynismu nebo posměchu vůči obyčejným lidem. Ovčáček se snaží dělat ze sebe intelektuála se širokým rozhledem a hlubokého demokrata, přitom je to lidsky nezajímavý, nedostudovaný a nevystudovaný podivínek s minulostí pisálka z Haló novin. K této své minulosti se vůbec nehlásí. Jeho články z „rudého“ období přitom dštily síru na USA, demokracii, Václava Havla a vše, co zde bylo po listopadu 1989. Zatímco „slavný článek“ od Ferdinanda Peroutky velebící Hitlera nikdo nikdy nenajde, protože neexistuje, někdo by si mohl dát tu práci a z monitoringu tisku vytáhnout Ovčáčkovy ještě nedávné „práce“. Aby všichni viděli, jak ještě před pár lety psal a uvažoval dnešní kovaný „demokrat“, který se nerozpakuje urážet univerzitní profesory nebo jiné vážené osobnosti, a to jen proto, že si dovolují kritizovat prezidenta Zemana nebo jeho samotného. Dost lidí by asi nevěřícně zíralo.
Lze předpokládat, že Miloš Zeman se o Ovčáčkově Twitteru doslechne jednou za měsíc a vůbec neví, co tam jeho mluvčí plodí. Nebo to ví a Ovčáček to dělá s jeho posvěcením – s tím, že když padne kosa na kámen, Zeman od něj na oko dá ruce pryč. Obtíž je však ta, že pro řadu novinářů a médií je tento kanál mnohdy jediným on-line zdrojem informací o dění v okolí prezidenta. V situaci, kdy tam Ovčáček píše bláboly a neřeší podstatné věci či události, je to velice tristní stav a majitel účtu de facto neplní svoji funkci mluvčího hlavy státu.
Naštvat, rozčílit, vyprovokovat k reakci
Ačkoliv některé Ovčáčkovy tweety působí jako z jiného světa, jejich pisatel moc dobře ví, co dělá. Je si vědom, že jeho účet sleduje 46 tisíc lidí (což není málo), a podle toho vybírá témata i svá „moudra“. Ve svých tweetech záměrně provokuje, uráží, zesměšňuje, ale také chválí a velebí. Nepochybně mu to působí potěšení, pro něho to je hra, nahání si tím ego a dělá mu dobře, když se o něm mluví a píše. Moc dobře ví, že řadu lidí naštve, rozčílí a vyprovokuje k reakci (odpovídají mu občas i novináři, politici a další veřejné osobnosti). Dělat něco takového přitom mluvčímu vůbec nepřísluší.
Osobně nemám nic proti tomu, aby Jiří Ovčáček postoval svoje tweety jako soukromá osoba na svém soukromém účtu. Ostatně to může dělat kdokoli. Jenže on se tváří, že mluví za prezidenta republiky, přitom jeho přípisy s prezidentem nemají většinou nic společného. Pouze díky odlesku hradní funkce se mu dostává pozornosti, kterou si jeho Twitter za svůj obsah ani on jako osoba nezaslouží. Dovolím si tipnout, že až jednou Ovčáček na Hradě jako mluvčí skončí, zájem o jeho moudra upadne k bodu mrazu. A pokud náhodou sáhne po tužce a vrátí se ke své „předhradní“ žurnalistické profesi, tak Pánbůh s námi. Ale to už bude jiná kapitola zcela jiného příběhu.
