Když obvoďák zavře krám: Pohrdání pacienty, nebo jen lenost a lhostejnost dosluhujících praktických lékařů?
Považuju za otravné a nepřiměřené až nespravedlivé, když si lidé (zpravidla ti, kteří nevystrčili nos z vlastního obýváku, natožpak z republiky) stěžují na úroveň českého zdravotnictví. Je pro pacienty velmi laciné, funkci promyšleného a ve srovnání nejen se sousedními státy efektivního systému navíc podporují vzdělaní, většinou výborně připravení odborníci. Takže si zde budu stěžovat na přetrvávající móresy pouze některých doktorů. V tomto případě bývalých.
Velký červený škrtanec
Před pár dny jsem po více než roce zavítala do ordinace své, jak se dříve říkalo, obvodní lékařky MUDr. Ch., protože jsem toho kvůli záchvatům suchého kašle o víkendu moc nenaspala (a moji sousedi taky ne). Jaké bylo mé překvapení, když jsem na dveřích nenašla NIC. Žádné ordinační hodiny, žádný telefon – a samozřejmě žádnou zdravotní sestru, která by občas vyšla z ordinace a vlídným slovem potěšila pacienty. Ti tu sice byli, a hned pět, jenže čekali na lékaře ordinujícího v protějších dveřích; ten s MUDr. Ch., kterou jsem viděla vlastně jen jednou v životě, sdílel čekárnu.
Někdo z oné pětice mě informoval, že jsem si asi o patro níže nevšimla „velkého červeného škrtance“ na nástěnce u vchodových dveří, kde se praví, že pí Ch. svou praxi zrušila už před půl rokem. Teď už jsem věděla, která bije – totožnou situaci jsem zažila před necelými dvěma lety, kdy odešla do důchodu má předchozí lékařka, MUDr. K.
Praktičtí lékaři sice hromadí naše citlivé informace včetně adres, e-mailových adres a čísel mobilních telefonů, ale použít je vlastně nemusejí – zákon jim nenařizuje obeslat/obvolat jejich tisíc až dva tisíce pacientů a informovat je o tom, že ordinaci bez náhrady zavírají. Odeslat takový e-mail s tisícem adres ve slepé kopii by sestře zabralo pár minut (nebo při manuálním vpisování pár hodin) a pacošům by to ušetřilo spoustu času, nervů a kilometrů.
Jenže lékaři pochopitelně nejsou lepší lidi, jak se myslelo a tvrdilo za první republiky; naše prababičky by tomu možná nevěřily, ale i mezi dochtory jsou lenoši a lidé bezohlední či nepraktičtí. Zejména ti starší, ačkoli mají povinnost celoživotně se vzdělávat, raději odcházejí do předčasného důchodu, než aby vyměnili psací stroje za počítače, vyhodili zaprášené skříně s lístkovými katalogy a začali vést kartotéky (i) elektronicky.
Někteří lékaři prostě dodnes nechápou vztah s pacientem jako rovnocenný vztah poskytovatele služeb a klienta a ke svým dojným kravám, k těm jménům v kartotéce, z nichž jim od zdravotních pojišťoven léta plynou paušální platby, se po naprostém vydojení chovají ve stylu po nás potopa.
E-recept vs. psací stroj
V § 59 a následujících zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, se uvádí, že „poskytovatel, který hodlá ukončit poskytování zdravotních služeb, je povinen informaci o ukončení své činnosti zveřejnit alespoň 60 dnů přede dnem zamýšleného ukončení, a to ve zdravotnickém zařízení na veřejně přístupném místě, popřípadě na svých internetových stránkách“. Jenže zdravý člověk si každé dva měsíce nechodí číst do čekárny nástěnky. A doktoři blížící se důchodovému věku se často neobtěžují pronikat do tajů internetu – nenávidí e-recepty a nechce nic vědět o personalizovaných sms upozorňujících na nutnost pravidelných prohlídek nebo očkování, které by těm pár tisícům jejich pacientům usnadnily život. Natož aby měli vlastní web.
Přitom by stačilo tak málo – naučit se novou věc nebo někomu jednorázově zaplatit jednotky tisíc, aby dané ordinaci webové stránky zprovoznil a za pár korun udržoval. Jenže my raději na dveře ordinace pověsíme cedulku s ordinačními hodinami a telefonem, a kdo chce něco vědět, ať si sem dojde, do naší ordinace na kraji města, ani náhodou ne bezbariérové.
Proč se snažit, když neexistuje konkurence. Třeba ve většině sudetských měst zoufale chybějí lékaři na všech pozicích, protože schopní mladí raději odcházejí vydělávat až pětinásobně vyšší platy do přilehlého Německa, o pár kilometrů dál. Takže příhraniční pacienti jednou ročně zatnou zuby a jdou si vytrpět své ke slepému zubaři, praktičce-alkoholičce, obvoďákovi feťákovi nebo k vulgárnímu obšournému gynekologovi. Protože kdyby práskli dveřmi, nenajdou v okrese náhradu. Dříve se kartotéky dědily, na malých městech ovšem není, kdo by je chtěl, byť třeba zadarmo. V Praze lze kartotéku praktického lékaře prodat novému doktorovi až za milion korun, v pohraničí obvoďáci skučí, přetíženi počtem pacientů, které jim prý pojišťovna neproplatí a oni je vzali ze soucitu.
Třeba vás někdo vezme
Zavolala jsem tedy s prosbou o radu do své zdravotní pojišťovny. „Vaše zdravotní dokumentace už půl roku leží na krajském úřadě,“ řekli mi, „a do rukou pacientů se nevydává. Obvolejte si ordinace ve městě, třeba vás někdo vezme. A jestli budete mít problém, dejte nám vědět, nebyla byste jediná.“ Doporučili mi též, abych se svým akutním onemocněním horních cest dýchacích navštívila pohotovost, tudíž abych zaplatila za to, že mě moje lékařka nevarovala, že odchází do důchodu, devadesát korun. A protože v Děčíně už rok nefunguje pohotovost v areálu nemocnice (kraj ji odmítl provozovat, vždyť Děčín má jen nějakých 45 000 obyvatel) a každý den slouží lékaři na jiné straně města (tedy jen necelá dvacítka z nich, ostatním se sloužit pacientům nechce), mám se z magistrátního webu proklikat na formulář s „denním rozpisem účasti poskytovatelů LPS“ a pak se pokusit do dané ordinace dovolat, což občas bývá, jak všichni víme, několikahodinová mise.
Ve zmíněném zákoně o zdravotních službách se dále píše, že „poskytovatel současně požádá příslušný správní orgán a obec, na jejímž území poskytuje zdravotní služby, o uveřejnění uvedené informace na jejich úřední desce; příslušný správní orgán a obec jsou povinny tuto informaci uveřejnit. V informaci uvede datum zamýšleného ukončení činnosti, datum, do kterého lze předložit žádost o předání zdravotnické dokumentace poskytovateli zvolenému pacientem, a adresu místa pro předložení žádosti. Na základě takové žádosti předává poskytovatel dokumentaci jinému poskytovateli, kterého si pacient zvolí. Pokud si pacient nového poskytovatele nezvolí, předá poskytovatel zdravotnickou dokumentaci a její soupis příslušnému správnímu orgánu.“
A, jak dodává Petr Šustek vedoucí pražskou advokátní kancelář specializující se na medicínské právo, „příslušným orgánem je ten orgán, který udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb – proto krajský úřad. Ten pak dokumentaci uchovává a předává v souladu se zákonem.“
Potají a potichu
MUDr. Ch. a MUDr. K. tak sice nejspíš nechaly vyvěsit informaci o tom, že bez náhrady zavírají krám, fyzicky na nástěnce magistrátu, kterou si všichni obyvatelé města pravidelně docházejí číst, ale bohužel není k dohledání na obecně dostupném magistrátním webu. A podle všeho nezaslaly informace o zrušení svých ordinací, které nemají komu předat, redakci místního zpravodaje, jenž chodí co druhý týden do všech schránek ve městě; rozhodně jsem si takového varování jako pravidelná čtenářka listu nevšimla. I redaktor Děčínského deníku Alexandr Vanžura mi potvrdil, že lékaři redakci podobnými informacemi neobesílají, ačkoli tu možnost mají.
Zarazilo mě ovšem, že v roce 2019 se všemi těmi nařízeními týkajícími se GDPR a ochrany osobních údajů někdo může lifrovat pacientovu dokumentaci kamsi na krajský úřad, aniž by se o tom pokusil pacienta (bydlícího v mém případě méně než deset minut chůze od ordinace) uvědomit. Není to podobně necitlivé jako poslat urnu s popelem do hromadného hrobu, aniž by pohřební služba zkusila oslovit nebožtíkovy příbuzné?
Moje dokumentace na kraji naštěstí nebude ležet dlouho. V ordinaci MUDr. M. mě ujistili, že když jsem zdravá, v podstatě mladá a bydlící na druhém konci města, tudíž nebudu otravovat příliš často, pokusí se mě do svého lístkového katalogu vecpat a zhruba za měsíc můj kašel mohou začít léčit. Spolkla jsem otázku, kdy se MUDr. M. chystá odejít do důchodu. Teď už totiž vím, jak budu za ten rok dva postupovat.
