Očima libertariána: Co s Babišem aneb Problém vyřeší odstranění jeho příčiny, nikoliv jeho důsledku
Zažíváme nebývalé vzepětí občanské společnosti proti premiéru Babišovi. Ano, i já si myslím, že je to nehorázný lump a půjdu si stoupnout na Letnou. Ale budu při tom vědět, že Babiš je důsledkem, nikoliv příčinou problému. A budu vědět, že dokud neodstraníme příčiny, přijdou noví Babišové. Možná ne tak bezohlední, zato poučení. Problém přetrvá, jen se změní symptomy.
Jednou z hlavních příčin „babišitidy“ je fakt, že nežijeme v klasickém právním státě. Já vím, všichni se tváří, že ano, ale skutečnost je taková, že čím dál víc jsme nuceni se prosit o dovolení, abychom mohli to či ono. Musíme se přizpůsobovat tomu, co nám „dovolí“ stát, plnit nějaké podmínky, které nám určili naši vládci.
Porazit strom na svém pozemku? Povolení. Vyvrtat studnu? Povolení. Vyrábět, poskytovat služby, prodávat? Povolení. Když se nepodřídíme, jsme trestáni. Mimochodem, víte, že máme v našem právním řádu více než dva a půl tisíce možných přestupků, které jistě všichni znáte, neboť neznalost zákona neomlouvá…?
Nudná právnická vsuvka
Začíná to vypadat, že vlastně nic nemůžeme, pokud nám to stát nedovolí. To je ale zcela v protikladu s tzv. zásadou legální licence, kterou máme v Ústavě. Ta totiž výslovně stanovuje pravidlo, že co občan nemá zakázáno, to má povoleno. Jenže my už jsme si zvykli, že se povoluje (po posouzení co je „dobré“), nikoliv zakazuje (co škodí).
Na druhou stranu pro stát Ústava určuje zásadu tzv. „enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí“. Neděste se, v překladu to znamená, že stát nemůže nic, co mu zákon výslovně nedovolí. A to, co zákon státu dovolí, má ještě podléhat principu proporcionality. Podle něj má být každá agenda státu posuzována z hlediska:
- vhodnosti (posuzuje se, zda dojde k naplnění sledovaného cíle);
- nutnosti (posuzuje se, zda cíle není možné dosáhnout jinak, vč. možnosti nechat na lidech, ať si vyberou, co je pro ně dobré)
- poměřování (posuzuje se, zda opatření nemá charakter situace, kdy se jde s tankem na vrabce)
Jak je to s dotacemi?
Našemu premiérovi jsou hlavně vyčítány kulišárny s dotacemi. Dosazování „správných“ funkcionářů do vybraných pozic, „zaklekávání“ na firmy, šmírování lidí a další prohřešky jsou jen průvodním jevem. Protože, jak známo, o peníze jde až v první řadě.
Takže dotace… Všimněte si nejprve, že jeho kritici nebrojí proti dotacím jako principu, přestože korupční prostředí přímo vytvářejí tím, že peníze (výsledky práce) všech přesouvají k vybraným.
Pak si zkuste projít právní řád a najít zákon, který výslovně povoluje nějakému úřadu rozdělovat dotace. Moc toho není. Například ministerstvo průmyslu a obchodu, které už rozdělilo na dotacích stovky miliard, má vlastně k této činnosti jediné „zmocnění“. To pochází z roku 1969, je obsaženo v tzv. kompetenčním zákonu, kde je ministerstvo označeno za ústřední orgán státní správy pro státní průmyslovou politiku. Tečka. Nic jiného. Co platilo za bolševika, to po padesáti letech frčí dál. Průmyslová politika. Ne to, co chtějí lidé. Ne to, o co je na trhu zájem. Ale to, co chce politik a úředník. Kruh se uzavírá.
Zvláštní kapitolou je pak role EU, resp. Evropské komise. Ta totiž dlouhodobě ignoruje neuvěřitelný chaos a porušování pravidel, který (nejen) u nás v oblasti dotací panuje. Ale to by bylo na zvláštní knihu.
Za co tedy má cenu demonstrovat?
Za to, abychom konečně začali hrát podle pravidel. Říká se tomu právní stát. V rámci dnešních ústavních pravidel by totiž nebyly dotace skoro žádné. Možná do veřejných statků, ale rozhodně nikoliv zhruba tisíc dotací každý den. Ale lidem, jako je pan premiér, by žádné společné peníze nešly. A spousta z nich by bez „čerpání“ nebyla úspěšnými velkopodnikateli. Měli by svá prosperující hokynářství či malé firmy někde na vsi.
Nepřítelem naší prosperity totiž není pan premiér, ale systém přebujelého státu strkajícího svůj nenechavý nos do mnoha společenských a ekonomických vztahů, kde zasahovat nemusí nebo dokonce nesmí, protože škodí.
Je na nás na všech, abychom si rozhodli, v jaké společnosti chceme žít. Zda v takové, ve které bohatí a sebevědomí občané utrácejí své peníze za to, co chtějí, a stát jako sluha dohlíží, aby nikdo nikomu a ničemu neubližoval, nebo ve společnosti, kde stát určuje na co se použijí peníze všech a chudí občané se rvou jako psi o to, co (jak se říkalo za bolševika) „upadne od špalku“.
Cesta k tomu prvnímu vede přes právní stát. Hra na právní stát vede k tomu druhému.
Autor je zakladatelem Libertariánského institutu.
