Seriál Černobyl ukazuje, jak jsou si Sovětský svaz a dnešní Rusko podobné. Stále zabíjí své občany
Seriál americké televize HBO Černobyl je televizní událostí roku. Díky přesnému zachycení každodenní reality Sovětského svazu je populární i v Rusku. Putinovu propagandistickou mašinérii to netěší. Má k tomu velmi dobré důvody.
„Jaká je cena lží?“, ptá se v úvodu minisérie sovětský jaderný fyzik Legasov, ztvárněný Jaredem Harrisem. Tato otázka je v současném Rusku právě tak aktuální, jako za Gorbačových časů. Umělecké dílo se v Rusku stalo předmětem propagandistického boje. Pomiňme známý fakt, že ruská oficiální místa tradičně nelibě nesou, když události z nedávné historie země zpracovávají západní tvůrci. Důvod podrážděnosti prorežimních médií je jiný, hlubší.
Coca-cola v reaktoru
Státní televize Russia 24 nařkla HBO z manipulace. Není prý pravda, že by sovětské vedení havárii v Černobylu v prvních dnech tajilo a odmítalo uznat chybu. Přitom přesně takto se sovětští představitelé (a vlády vazalských států východního bloku) chovali. Kanál Russia today, další opěrný sloup Putinova režimu, tvrdí, že „seriál nezachycuje důvody, proč k tragédii došlo.“ Minisérie, pečlivě sestavená ze vzpomínek přímých účastníků, tak přitom evidentně činní a to natolik kvalitně, že jí za mimořádné dílo označují tak respektovaní odborníci, jako Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.
Naprostý úlet je pak vyjádření stanice NTV, vlastěné Gazpromem. Ta prý chystá o černobylské katastrofě vlastní seriál, jehož zápletka bude o tom, že výbuch reaktoru zavinil americký agent. Patrně tak, že do jádra zahodil plechovku od koly. Co tedy ruská režimní média na Černobylu tak dráždí? Především to, že seriál velmi přesvědčivě ukazuje vztah tehdejších mocenských struktur sovětského Ruska k vlastním občanům. A ten se za Putina příliš nezměnil.
Pořád dokola
Černobyl má několik rovin. Technickou, „detektivní“, vztahovou. Ale děj seriálu zastřešuje téma, jež z něj teprve dělá jeden z nejsilnějších televizních projektů posledních let. Totiž neokázalou odvahu a osobní nasazení všech, od prostých sovětských občanů, horníků, hasičů i vojenských branců až po jaderné fyziky i překvapivého hrdinu seriálu, komunistického aparátčíka Borise Ščerbinu. Ti se střetávají jednak s katastrofou nadlidských rozměrů, druhak s paranoiou, lhaním a posedlostí utajením ze strany vládnoucí věrchušky. To druhé poznali na vlastní kůži Rusové i v postsovětské době, tím nejbrutálnějším způsobem.
Vítejte v pekle
Na Silvestra roku 1994 nahnala ruská generalita tisíce nezkušených, špatně vycvičených branců do rozbombardovaných ulic Grozného. Na vysílačkách postupujících kolon pak spojaři zachytili větu „Vítejte v pekle“. Následovala nejdrtivější porážka, jaké se kterékoliv z globálních vojenských mocností dostalo od konce studené války do současnosti. Jedním z těch, kdo se jako mladý polní velitel čečenských povstalců účastnil masakru ruských záklaďáků, byl Ramzan Kadyrov, dnes Putinův nejfanatičtější spojenec.
Záhy poté, co Vladimir Putin nastoupil do Kremlu, se v Barentsově moři potopila atomová ponorka Kursk. Ruská admiralita nebyla na podobnou katastrofu vůbec připravená, zato v nejlepší „černobylské“ tradici odmítala zoufalým rodinám ponorkářů sdělit jakékoliv informace. V kritických chvílích těsně po katastrofě, kdy byla ještě šance na záchranu přeživších, odmítala nabídky k pomoci ze strany technicky mnohem lépe vybavených námořních sil západních států.
Moskva i Sýrie
O dva roky později se ruské týmy pro zvláštní operace Alfa a Vympel pokusily osvobodit diváky moskevského divadla Dubrovka, zajaté islamistickými teroristy. Tajná služba FSB do budovy napumpovala neznámý plyn, který měl všechny uvnitř ochromit. Úřady však odmítly po skončení operace sdělit, přesně jaká látka byla použita. Na sto třicet zachráněných rukojmí tak zemřelo v nemocnicích bezmocným lékařům pod rukama.
Roku 2004 vyvrcholila snaha o osvobození teroristy obsazené školy v Beslanu totálně zpackanou akcí, při níž byla škola plná dětí ostřelována těžkými zbraněmi a mezi zasahujícími vojáky se motali místní strejci s kalašnikovy. Výsledek: sto osmdesát šest mrtvých dětí.
K poslední události z této truchlivé řady došlo minulý rok v Sýrii. Ruské velení chtělo otestovat připravenost amerických sil v nepřehledném konfliktu. K pozici na severu Sýrie, na níž se kromě kurdských bojovníků nacházel i malý tým příslušníků amerických speciálních jednotek, vyslali Rusové kolonu obrněných vozidel, jejíž jádro tvořilo asi pět set příslušníků takzvané Skupiny Wagner. Šlo to stejné „dobrovolníky“, fakticky příslušníky výsadkových jednotek ruské armády, kteří operují pod přímým velením Kremlu a tolik se Putinovi osvědčili při anexi Krymu.
Tehdy se na tyto „zelené mužíčky“, či „slušné lidi“ pěly v ruských médiích ódy. V Sýrii byli obětováni. Poté co útočící ruské jednotky začaly s ostřelováním americko-kurdských pozic, styčný americký důstojník přes horkou linku požadoval po ruském velení v Damašku, aby akci ukončilo. Rusové opakovaně popřeli, že v oblasti mají nějaké síly. Američané po tomto „ujištění“ doslova zametli plochou poušť před svou pozicí sérií zdrcujících náletů. Ruských vojáků, kteří tam „nebyli“, zahynulo nejméně několik desítek a pravděpodobně víc než dvě stě.
Užiteční idioti
Kdyby v jakékoliv západní zemi měla vládní místa na triku byť jen desetinu výše uvedeného, následovaly by demonstrace, pády vlád, předčasné volby a soudní procesy. Car Putin je však vládcem Ruska už devatenáct let a bude jím patrně až do smrti. Tak už to v té zemi chodí. Sověti se zaklínali úctou k pracujícímu člověku, ale nahnali nejdříve desítky a pak tisíce dělníků a vojáků k radioaktivnímu jícnu černobylského reaktoru. Celou dobu o povaze katastrofy lhali a mlžili. Dnešní vládci Ruska mají plná ústa úcty k odzbrojeným silám a vlastenectví. Blouzní o panslovanství a mimořádné dějinné úloze imperiální pravoslavné Rusi. Užiteční idioti v zahraničí, například u nás bolševická mlátička Ondráček či Noční vlk Foldyna tuto propagandu dál šíří.
Realita je taková, že ruská vláda neváhá bez skrupulí obětovat právě ty občany, na nichž svou sílu staví, pokud se jí to politicky hodí, nebo pokud chce zakrýt vlastní neschopnost. Seriál Černobyl tuto evidentní paralelu brilantně připomněl. Proto po něm ruská prorežimní média tak vystartovala, Jenže režim, který se přes veškeré jaderné zbraně a tankové divize, jež má k dispozici, takto okatě bojí jedné televizní show, tím jen ukazuje, jak je nesebevědomý, nesvobodný a vnitřně slabý.
