Do socialistické lodi teče, krysy již vyskákaly. Měla by strana povolat zpět buldozer jménem Paroubek?
Sledovat současné počínání sociální demokracie na české politické scéně je opravdu útrpná podívaná. A to i pro ty, kteří s ní nikdy nesympatizovali ani ji nevolili. Z kdysi sebevědomé strany se stal fackovací panák, z něhož si utahuje nejen opozice, ale i její koaliční partner, a dokonce i její bývalý dlouholetý předseda, který se řízením osudu stal prezidentem republiky. Vystrašená a zchudlá partaj teď neví co dál, a to vše v situaci, kdy jde skutečně do tuhého, tedy o její holou existenci. Vše nasvědčuje tomu, že její stávající změklé vedení situace nezvládá. Neměli by do Lidového domu povolat zpět Jiřího Paroubka nebo najít jiného buldozera jeho typu?
„Velmi bych přál sociální demokracii, aby své vibrující nervy uklidnila, aby neviděla nepřátele ve svém okolí, ale ve svých neschopných funkcionářích. A těch má víc než dost.“ Toto moudro nedávno pronesl prezident Miloš Zeman na jednom z mítinků během své návštěvy Vysočiny. Z jeho slov je patrné, jaké potěšení mu způsobuje neustále a při jakékoliv příležitosti ponižovat jeho někdejší mateřskou stranu. Tím hlavním důvodem je událost stará 16 let, Zeman stále nezapomněl, že část poslanců „jeho“ ČSSD v únoru 2003 v prezidentské volbě volila Václava Klause, a ne jeho.
Přestože Zeman loni v referendu doporučil „své“ ČSSD odhlasovat vstup do vlády s ANO a Andrejem Babišem, chová se spíš jako advokát a ochránce premiéra. V jeho prospěch neváhá ohýbat ústavu, zatímco na ČSSD se nerozpakuje vytáhnout kdykoliv klacek.
Dědictví zavirované strany
Je zjevné, že ČSSD prochází hlubokou krizí a její vedení neví, co s tím dělat. Je to samozřejmě nevděčná úloha, a to především kvůli tomu, že noví pohlaváři zdědili stranu již s virem v těle. Což ale voliče nezajímá. Hlavní odpovědnost míří především za Bohuslavem Sobotkou, Milanem Chovancem či Lubomírem Zaorálkem. Ti vedli partaj s klapkami na očích a vůbec netušili, jak se svým voličům vzdálili a odcizili. Do toho jim za zády štěkali oponenti jako Jiří Zimola, Michal Hašek, Zdeněk Škromach nebo Jeroným Tejc a vše postupně probublalo do stavu, kdy straně nikdo nerozuměl a její fungování se smrsklo na boj s Andrejem Babišem a Milošem Zemanem.
To je ale pro volební boj málo. ČSSD proto dostává ve volbách jednu ťafku za druhou. Postupně vyklidila většinu pozic ve sněmovně, Senátu, obcích a naposledy se ani nedostala do Evropského parlamentu. Úměrně tomu se tenčily příjmy za hlasy a mandáty a nad stranou visí Damoklův meč v podobě soudního sporu s dědici advokáta Zdeňka Altnera. Takový koktejl byl pro řadu straníků už moc silný. Sobotka i Chovanec se vzdali mandátů, stranu opouštějí lokální i regionální politici. Stejně jako když se potápí loď, první ji opouštějí krysy a ti, co zůstávají na palubě, čekají na zázrak.
32 procent jako mlhavá vzpomínka
ČSSD nyní stojí před Sofiinou volbou. Buď zatne zuby a nechá se ANO a Zemanem vláčet v koaličním projektu, z něhož bude mediálně profitovat především Andrej Babiš, nebo bude riskovat a přistoupí na předčasné volby, které mohou skončit vypadnutím ze sněmovny. Problém je v tom, že tato obě řešení jsou špatná či riskantní. Strana by se měla zatřást ve své celé struktuře a otěží by se měli chopit noví lidé, nebo naopak velice zkušené osobnosti, se kterými již ČSSD měla co do činění a za jejich éry spoluutvářela českou politiku. Jedním z nich je například i Jiří Paroubek. Jeho vztahy s ČSSD jsou však velmi pošramocené. Navíc současné vedení strany v minulosti dělalo vše pro to, aby Paroubkův návrat nebyl možný.
