Jak nenaštvat lid? Nebrat mu chléb, hry a hlavně… přímou volbu prezidenta
Dříve či později to přijít muselo. Jakmile se Miloš Zeman začal chovat na Pražském hradě ještě svévolněji, než se čekalo, vypuklo zpytování svědomí kvůli zavedení přímé prezidentské volby. A nyní, když navíc hlava státu začala zkoumat hranice ústavnosti i z protější strany, se objevilo logické pokračování těchto úvah – zda by se neměl výběr prezidenta opět vrátit na parlamentní půdu.
Veřejně to vyslovil šéf ODS Petr Fiala v článku pro server Forum24, byť v tichosti to nepochybně napadlo i další politiky. Reakce většiny politiků mimo tábor občanských demokratů a názory mnohých komentátorů byly až na pár výjimek vesměs negativní. Má tedy vůbec smysl se tímto nápadem zabývat?
Nejdřív k těm negativním reakcím, protože leckteré byly skutečně zábavné. Často zaznívajícím argumentem bylo, že se přeci nebude způsob volby hlavy státu a tudíž i Ústava měnit jen kvůli jednomu člověku, v tomto případě Miloši Zemanovi. Jistě, zdrženlivost vůči zbrklým změnám volebních pravidel a základního zákona je na místě. Obecné politologické pravidlo praví, že skutečný efekt hlasovacího mechanismu se projeví až po třech cyklech, takže by se mělo ještě počkat.
Nebylo ale pro mnohé propagátory přímé volby důvodem právě to, jak probíhalo prezidentské klání v jednom minulém případě – tedy v parlamentu při (dvojím) zvolení Václava Klause? Jakkoliv ani u Václava Havla nebylo při některých volbách vše křišťálově čisté, hlavním důvodem pro změnu pravidel byly i zde okolnosti u výběru jediného politika.
Zaznívá také, že za chování Miloše Zemana (či kohokoliv jiného) nemůže samotný institut přímé volby. To je jistě svým způsobem také pravda. Je dost možné, že současný prezident by se choval podobně, i kdyby ho nakonec zvolil parlament. Na druhou stranu ale přímá volba dodává každé hlavě státu pocit jakési větší legitimity. Pocit, že stojí nad parlamentem, nad vládou… Nemusí to být u každého, někdy to může naopak vést i k dobrým skutkům a pokoře. Ale to pokušení k voluntaristickému chování je prostě u přímé volby silnější. A naopak.
Dalším argumentem je, že i z nepřímé volby může vzejít prezident, který si s politickými zvyklostmi příliš hlavu neláme a z Ústavy si dělá jen jakýsi návod, který podobně jako u elektronických zařízení je lepší zmuchlat a hodit do koše. Ano, to je pravda, ale opět – to riziko je nižší. Už jen kvůli pocitu větší svázanosti s parlamentem a odpovědnosti vůči politickému systému, a naopak slabšímu pocitu nadřazenosti.
Pak je tu inverzní argument, tedy že i přímá volba může v našich končinách vyprodukovat slušné prezidenty. A pochopitelně je myšleno hlavně Slovensko, do jehož volby již druhé hlavy státu z nepolitického prostředí se část zdejšího veřejného prostoru nekriticky zamilovala. Uvědomují si ale dotyční i zranitelnost politického systému, pokud by takový prezident začal vzhledem ke své „divoké kartě“ páchat i jiné věci, než mediální dobro?
Čímž se dostáváme k úskalím přímé volby prezidenta. A k důvodům, proč není vůbec od věci se zamyslet nad tím, zda ji nezrušit a nevrátit výběr hlavy státu zpět do parlamentu. Jakkoliv ani to není ideální řešení, ale taková je i povaha demokracie.
Některé teorie mluví o tom, že přímá volba prezidenta zvýhodňuje velké politické strany, které mají nejlepší prostředky a know-how k prosazení svých kandidátů. Jak se u nás - a ostatně i na výše zmiňovaném Slovensku – ukázalo, občas ani u politologie neplatí v praxi totéž co v teorii. Spíše se vyjevilo, že všelidový způsob volby hlavy státu může nahrávat i kandidátům stranicky neukotveným, ovšem s velkým egem a…nejasným finančním zázemím. Tedy žádný vysněný čistý, konsensuální a osvícený smiřovatel národa.
Pak tu je problém specifický pro české prostředí. Zavedla se sice přímá volba prezidenta, ale nijak se dál nepracovalo s jeho pravomocemi. Hlava státu, nyní vybavená pocitem širší podpory a větší legitimity, má na jednu silné páky, například vůči vedení České národní banky. Na druhou stranu ale nemůže ani navrhovat zákony, což jinak Ústava umožňuje i krajským zastupitelstvům. Těžko tedy může plnit očekávání, na která mnozí prezidentští kandidáti během kampaně lákají své voliče, což může vést k všeobecné frustraci. Když už se upravil způsob volby hlavy státu, měly se upravit i její pravomoci.
Dobré každopádně je, že balónek debaty o případné zpětné změně prezidentské volby je už ve vzduchu. Jakkoliv je těžké si představit, že by bylo politicky průchodné všelidový výběr opět zrušit. Je to pochopitelné. Lidé se nechtějí této možnosti zbavovat, navíc když je v tom podporuje i sám předseda vlády: „To chce opravdu sebrat občanům jejich právo na výběr prezidenta…?“ řekl Andrej Babiš Parlamentním listům na adresu šéfa ODS. Není známo, kde je podle premiéra tohle nezadatelné právo zakotvené, ale na obecenstvo to jistě zapůsobí.
Volit si vládce je totiž lákavé, stejně jako opájet se pocitem, že konečně lidem někdo „tam nahoře“ rozumí. Navíc, jak ukázal i poslední průzkum CVVM, prezident je stále mezi nejlépe hodnocenými institucemi, jakkoliv ani u něj to nejsou závratná čísla (výsledky zde). Tak proč se tohoto lidového privilegia vzdávat. Bez ohledu na následky a rozklíženost našeho stále neusazené politického systému.
Budiž to varováním pro všechny politické strany. A nejen ty, které se na populistické vlně přímé volby svezly a koncem roku 2011 pro ni – byť často v odlišném složení a někdy možná i s dobrými úmysly - zvedly ruku (pro připomenutí - výsledky hlasování zde). Protože u pronikání prvků přímé demokracie do dalších oblastí politického života, kde mohou spíše uškodit, roste apetit.
