Taxametr do každé rodiny aneb Na jaké nesmysly ještě přijdou naši volení zástupci?
To už se tak stane. Jednou pochválíte, že se legislativa v České republice nějakém oboru vydává správným směrem, aby vás pak zanedlouho zpražila studená sprcha. Celkem nedávno jsem si pochvaloval, jak deregulace v oblasti taxislužby, umožňující vyjma taxametru používat i digitální aplikace vypočítávající cenu na základě internetu a GPS, ukazuje směr i dalším odvětvím: „Nebojte se deregulovat, nebojte se přenášet zastaralé principy kontroly na digitální prvky, lidé jim rozumí a věří jim.“ A prásk! Čtu, že Praha připravuje povinnost pořídit taxametr nejen taxikářům, ale všem přepravním službám!
A já se ptám: Není to málo? Neměl by nakonec taxametr být rovnou v každém autě, třeba i pro soukromé účely? Neměly bychom taxametry montovat i na autobusy, kola, koloběžky nebo nákupní vozíky? A neměl by taxametr, ať už s legendárním turbem, nebo bez turba, mít každý rovnou přimontovaný na zápěstí?
Naprosto nerozumím způsobu uvažování na metropolitním magistrátu. Povinnost používat taxametr je návratem ze světa transparentnosti a nekonečné kontroly (kontrola dopředu, kontrola v reálném čase, kontrola zpětně…) do časů, kdy jste museli věřit, že to červeně poblikávající cosi u řidiče na palubce vám ukazuje adekvátní cenu.
Je to zkrátka absurdní svět. Na jednu stranu člověk vnímá pozitivně, že decentralizace rozhodovacích pravomocí umožňuje lépe cílit lokální regulaci a eliminovat tak specifické problémy každé obce, což byste do zákona nikdy nedostali. Na druhou stranu se nestačí divit, jaké nesmysly dokáží zástupci lidu, mnozí z nich bezesporu vzdělaní a inteligentní, vymyslet a pustit do světa.
Autor je advokát a vysokoškolský pedagog, působí jako předseda správní rady Liberálního institutu.
