Andrej Babiš selhal a Miloš Zeman tu během pár týdnů fakticky vybudoval prezidentský systém
Česká politická scéna za posledních 25 let zažila už mnohé. Pády premiérů, plagiátorství ministrů, opilé zákonodárce, zneužité dotace, tzv. opoziční smlouvu nebo předsedu Poslanecké sněmovny hrajícího na kytaru na stole, ze kterého se běžně řídí schůze parlamentu. Vše vytvořilo určitý kolorit, díky kterému nás mají za hranicemi tak trochu za exoty a jež přispěl ke znechucení politikou u většiny Čechů. To, co se ale děje nyní, se poněkud všemu vymyká. Jsme svědky nebývalé a skrytě probíhající koncentrace moci v rukou jednoho člověka a ti, kteří by tomu mohli zabránit, jen roztěkaně koukají po okolí a koktají.
Už studenti na střední škole se učí o Ústavě a dozvídají se o dělbě moci. Podle osnov je Česká republika stále prezentována jako parlamentní republika. Výkonná moc je delegována mezi prezidenta a vládu, přičemž vláda je vrcholným orgánem exekutivy. Moc zákonodárná je rozdělena mezi Poslaneckou sněmovnu a Senát, přičemž Poslanecká sněmovna má silnější postavení, protože může přehlasovat veto prezidenta i Senátu, jako jediná komora schvaluje státní rozpočet a hlasuje o důvěře vládě.
Ve světě existují i jiné systémy, kde je postavení prezidenta mnohem silnější respektive dominantní. Jde o systémy poloprezidentské (například ve Francii) nebo prezidentské (USA). Přestože od roku 2013 je v České republice volen prezident přímo lidmi, dle Ústavy je Česká republika stále parlamentní republikou. Ale je tomu tak i ve skutečnosti? Soudě podle dění v posledních týdnech a měsících mám o tom velice silné pochybnosti. Prezident Miloš Zeman se totiž mocensky chová tak, jako kdyby byl hlavou Francie nebo dokonce USA.
V USA je prezident zároveň hlavou vlády, protože zde neexistuje osoba premiéra. Výkonná moc je ostře oddělena od moci zákonodárné. Kongres si může schválit co chce, prezident má naopak úplnou výkonnou moc. Pokud strana, ze které vzešel, kontroluje i Kongres, je výkon jeho funkce mnohem jednodušší. Pokud je tomu naopak, prezidentovy možnosti cokoliv prosadit jsou významně omezeny a musí se uchylovat ke kompromisům.
V poloprezidentském systému Francie se osoba premiéra již nachází. Premiéra a jeho vládu jmenuje přímo volený prezident, kabinet se však musí opírat o většinu hlasů v Národním shromáždění. V minulosti již nastaly situace, kdy prezident byl z jednoho politického tábora, ale parlamentní většina z tábora opačného. Takový stav se nazývá kohabitace. Přestože má francouzský prezident silné pravomoci, během kohabitace dochází k omezení jeho kompetencí na zahraniční a bezpečnostní politiku. V ostatních rovinách musí úzce spolupracovat s premiérem a vládou.
Nyní zpět do České republiky. V jejím čele stojí přímo zvolený prezident Miloš Zeman. Ten za sebou formálně v parlamentu nemá žádnou svoji politickou stranu, jejímž by byl členem a o niž by se mohl opřít. Fakticky je však situace jiná. Za prezidentem pevně stojí hnutí ANO, komunisté a SPD. Tyto tři strany mají většinu v Poslanecké sněmovně. K nim lze ještě připočíst vládní ČSSD, která je s hradním vládcem na kordy, ale kromě občasného poštěkávání proti němu fakticky nevystoupila.
Výsledkem je stav, že za Zemanem stojí většina Poslanecké sněmovny, která nedopustí jakýkoliv atak opozice proti hlavě státu. V čele této většiny stojí premiér Andrej Babiš (který je dle Ústavy nejsilnější politickou personou v zemi), z něhož si však v posledních týdnech Zeman udělal svého pouhého sluhu a mluvčího. Způsob, jakým Zeman Babišovi zasahuje do vlády, se vymyká nejen všem zvyklostem, ale jde i proti samotnému duchu Ústavy.
Nejvíce zarážející je fakt, že to Babiš úkorně snáší. Člověk jeho formátu, který z podnikání nebyl zvyklý s nikým diskutovat, ale jen přikazovat, se zde hrbí a po návštěvě Hradu vždy skoro plačtivě kuňká. Vše hází na koaliční ČSSD, aby si odvolání ministra kultury Staňka s prezidentem vykomunikovala sama. Vše už přitom došlo do stádia, kdy je ČSSD na druhé koleji a zde Zeman už drtí samotného premiéra. Ten by se mohl vzchopit a podat kompetenční žalobu nebo ve sněmovně podpořit senátní ústavní žalobu na prezidenta. Oba kroky by samozřejmě znamenaly konec dobrých vztahů a otevřenou válku. Zeman navíc moc dobře ví, že Babišovi kvůli vyšetřování jeho podnikání a čerpání dotací teče do bot, a proto ví, že mu premiér vždy ustoupí.
Když to vztáhneme na výše zmiňovaný francouzský nebo americký systém, tak Česká republika dospěla (bez jakékoliv změny Ústavy!) do stavu, kdy už se nachází mezi nimi a svým způsobem se blíží americkému. Osoba premiéra už je tu jen formální, trumfy drží Zeman, který rozhoduje o tom, kdo bude ve vládě a je schopen přes KSČM a SPD kdykoliv tuto vládu svrhnout a instalovat svůj úřednický kabinet. Zeman je fakticky neodvolatelný, přičemž potřebné zákony (na nichž může mít i zájem) prosadí oslabené ANO s komunisty a SPD (popřípadě ČSSD). Všichni ostatní jsou postaveni do role statistů.
Aby se něco změnilo, nabízí se tu dvě řešení. Buďto vyvolání předčasných voleb, které by překreslily politickou mapu Česka a nebo odchod Andreje Babiše z čela vlády, instalace nového premiéra z ANO a razantní postup většiny stran proti hlavě státu, včetně ústavní žaloby. Vycházejme z předpokladu, že s novým premiérem by našla řeč i řada tradičních stran, které jsou nyní v opozici a mohlo by dojít i přerýsování koaličního půdorysu. To je nyní však čirá spekulace. V současné době jsou jasné jen dvě pravdy: prezident Miloš Zeman je jediným skutečným vládcem České republiky a Andrej Babiš jako premiér selhal.
