Vládní krize vrcholí - ČSSD mezi emocemi a pragmatismem. V čele kultury Šmarda nebo Zaorálek?
Vládní politici absolvovali další kolečko cesty na lánský zámek za prezidentem republiky. Výsledek pátečních debat o vládní krizi je následující: prezident Zeman je ochoten odvolat ministra kultury Staňka, ale v osobě jeho nástupce si počká na rozhodnutí předsednictva ČSSD. Co tím chce říct?
Asi toto: dosavadního sociálně demokratického nominanta Michala Šmardu odmítám jmenovat a je na pondělním širším vedení ČSSD, jestli najde vhodné jméno k odblokování situace. Já už jsem svůj ústupek udělal. Tolik Miloš Zeman.
Na tuhle situaci se z pohledu vládní ČSSD dá reagovat dvěma způsoby – moralizujícím a pragmatickým. V prvním případě se pondělní předsednictvo postaví za novoměstského starostu Šmardu, její ministři podají demisi a odejdou z vlády. V médiích, která ČSSD tlačí do konfrontační linie, se jim dostane intenzivního dvoudenního potlesku. Příběhy ukřivděných poražených v médiích vždycky táhnou.
Výsledkem pak bude přeskládání zbytků Babišovy vlády a její doplnění odpadlíky a tzv. odborníky. Pokud premiér Babiš sebere ještě o něco víc odvahy, půjde za opoziční ODS a piráty a nechá si od nich spolupodepsat žádost o předčasné volby na podzim 2019. V prvním případě skončí ČSSD mimo vládu, ve druhém dokonce mimo parlament.
Druhým modelem může být pragmatická úvaha. Stojí osoba Michala Šmardy, který nikdy neměl s kulturou nic společného, za pád vlády? ČSSD udělala obrovskou chybu už před několika měsíci. Když už odvolávala ministra Staňka, měla na jeho místo dosadit nezpochybnitelnou osobnost, kterou kulturní svět přijme a má současně politické zkušenosti.
Jedním z takových lidí je například bývalý vysokoškolský učitel a exministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Namísto toho přišla s člověkem, s nimž bude kulturní veřejnost od první chvíle pohrdat, podobně jako po určité době se Staňkem.
Takže si to shrňme: ČSSD chce statečně vykrvácet lpěním na panu Šmardovi coby budoucím ministru kultury. Riskuje tím své politické postavení, což je ostatně věc pouze členů ČSSD. Zároveň také to, že se ministerstva vnitra a zahraničí, včetně na ně navázaných příslušných tajných služeb, dostanou do rukou trestně stíhaného premiéra. To už se týká i nevoličů ČSSD.
Pragmatický postoj by mohl být následující: namísto víkendového opalování jednejte s Babišem a proberte všechny možné varianty. Od výměny ministerstev až po změnu koaliční smlouvy. Postoj ve stylu „buďto Šmardu, nebo smrt“ není principiální, ale komický.
Někdo může namítnout, že ČSSD hájí ústavní princip na svobodný výběr svého ministra. Fajn, to je správná poznámka. K tomu je důležité říct, že to byla ČSSD, která má po léta „zvláštní vztahy“ s prezidentem Zemanem, který z jejich řad vyšel a občas díky tomu pobírala bonusy.
Příklad: na svém jarním sjezdu 2019 prezidenta Zemana jako jediná politická strana přivítala a prezident v přímém přenosu řekl, že bude ČSSD v eurovolbách volit. Předseda hnutí ANO Babiš to komentoval slovy, že by čekal podporu spíš pro svoje hnutí, které se za něj jednoznačně postavilo v době prezidentské volby.
Marná sláva, ČSSD není ve stejném postavení jako ostatní strany. Byla dlouhá období, kdy z kontaktů s hlavou státu profitovala. Je proto logické, že Zeman si chce čas od času své laskavosti vybrat. Jsou to dvě strany jedné mince a ČSSD není oběť vztahu s Milošem Zemanem, ale aktivním spoluhráčem.
Pondělní předsednictvo ČSSD samozřejmě může dělat, co chce. Může přijmout usnesení o letech na Mars nebo udělat ze sebe Zemanova mučedníka a z vlády vystoupit. Mezi tím je tisíce drobných řešení, které by mohly krizi ve vládě ukončit stejně rychle, jako vznikla.
ČSSD by si však předtím musela odpovědět na tři otázky: kdo jsme, co chceme a kam jdeme. Bez toho je sociální demokracie jen stranou, která se nechává smýkat titulkami článků na sociálních sítích.
