Goťákovi s láskou, Miloš: Normalizace jako rozkvetlá louka. Prezident se už neovládá
Karel Gott je v rámci české popkultury nezpochybnitelný fenomén. Kvalitní zpěvák a zručný showman, který se přízni publika těší víc než půl století. Teď slaví životní jubileum. Prezident republiky mu zaslal blahopřejný dopis. Na tom jistě není nic zvláštního. Proč však do zdvořilostní zdravice tahá Miloš Zeman politiku, je nepochopitelné. Proč v ní nehorázným způsobem zkresluje kulturní historii a současnost státu, jehož má tu čest být prezidentem, je ještě nepochopitelnější. Hlava státu se ve výstupech směrem k veřejnosti už vůbec nekontroluje.
Plné znění blahopřejného dopisu zveřejnila řada médií, odkazoval na něj i prezidentův mluvčí. Nešlo tedy o zdravici čistě soukromou. Miloš Zeman jistě počítal s tím, že s obsahem gratulace se seznámí nejširší veřejnost, a to právě díky desítky let trvající popularitě jubilanta Karla Gotta. Zeman po úvodních zdvořilostech Karla Gotta nazývá „čelným představitelem českého poválečného umění“. Proti tomu lze těžko něco namítat, byť význam pana Gotta tkví spíš v jeho obdivuhodné trvanlivosti a vitalitě než novátorství či originalitě.
Osmdesátky plné lidství
Pak ale hlava státu začne chrlit neuvěřitelné a v rámci oficiálního blahopřání umělci nepřijatelné nesmysly. Poválečné období líčí jako „několik desetiletí, kdy mohutně vytryskly skutečné tvůrčí síly, ohromující svou uměleckou hloubkou, prožitkem, zároveň poctivým řemeslem“. Koncerty, filmy, knihy i filmy té doby, to byla dle Zemana „rozkvetlá louka plná vůní a barev. Umění prodchnuté lidstvím.“ Takto prezident České republiky v roce 2019 hodnotí kulturní atmosféru především sedmdesátých a osmdesátých let, kdy Gottova sláva kulminovala. Podle hlavy státu připomínala česká kultura za normalizace rozkvetlou louku.
Zemřel Karel Gott >>>
Zešílel?
Je prezident blázen? Nezná vůbec dějiny vlastní země? Neví snad, že kromě krátkého vydechnutí kolem roku 1968 muselo být téměř vše hodnotné, co se v českém umění událo, vyvzdorováno na tupém a kreativitě nepřejícím režimu? Netuší snad, že skoro vše, co českou kulturu v tomto období posunulo a z čeho dosud čerpá, se odehrávalo na podstatně jiných jevištích, než byla pódia nablýskaných estrád, na nichž vystupoval pan Gott? Má Miloš Zeman pocit, že by Josef Škvorecký či Milan Kundera, muži, kteří ve vlasti nemohli ani žít, natož publikovat, označili stav české literatury v oněch letech za „rozkvetlou louku“? Domnívá se, že normalizace byla například pro Martu Kubišovou obdobím, kdy mohly „mohutně vytrysknout její tvůrčí síly“?
Prezident leccos z toho možná ví, ale je mu to jedno. Spočítal si totiž, jací lidé budou nad jeho hodnocením poválečných desetiletí souhlasně přikyvovat. „Dobře mu to Miloš napsal, mámo. Goťák a Televarieté, to byla kultůra, ne jak ty dnešní maškary,“ řeknou. V české kotlině se vždy dařilo umění konformnímu, nekonfliktnímu, které „pohladí po duši“, jak říká Miloš Zeman. K takové tvorbě a k takovým umělcům se obvykle lísá tuzemská státní moc.
Kdo je tady loutka?
Jádro Zemanova dopisu Gottovi je pak v této větě: „Jaký to kontrast k současnosti plné uměleckých loutek, které jsou ztraceny na prknech, která znamenají svět, v prázdných pseudopolitických plcích jsou ovšem jako doma.“ Údajně zlatou éru „poctivých kumštýřů“ tedy český prezident staví do protikladu k dnešním časům, jež vidí jako umělecký i lidský úhor. Jde o zřejmou narážku na řadu umělců, kteří se, zejména v posledních měsících, vyjadřovali kriticky jak k Zemanovi, tak k jeho politickému parťákovi, trestně stíhanému oligarchovi a dotačnímu žonglérovi Babišovi. Koho myslí prezident ztracenými loutkami? Aňu Geislerovou, asi jediný ekvivalent velké filmové hvězdy, jejž v Česku máme, a jednu z mála hereček, které se dokázaly prosadit i na mezinárodní scéně? Nebo snad Ivana Trojana, letitého tahouna stále vyprodaného Dejvického divadla, před kterým při každém zahájení prodeje stojí zájemci o lístky frontu jak na banány? Či má na mysli zpěváka Kluse, o jehož zenovém dobrodějství si každý může myslet svoje, ale který je aktuálně právě tak populární jako Karel Gott v dobách největší slávy?
Žvanil
Zeman nemá dostatek odvahy, aby se svým kritikům postavil přímo a řekl: Tyto umělce nemám rád, neboť o mně nehezky mluví na náměstích. To by bylo aspoň poctivé. Místo toho však prezident podle a zbaběle útočí na své odpůrce zpochybňováním jejich profesních kvalit. Tuto taktiku dobře známe. Uplatňovali ji už komunističtí papaláši v časech, které hlava státu absurdně popisuje jako dobu tvůrčích výbojů. Stačí vzpomenout Miloše Jakeše a jeho brebtání o tom, kolik berou „Jandové a jiní“. Miloš Zeman své útoky navíc zabalil do strejcovského mudrování, že takoví mistři pera, slova i ducha jak dřív se už dnes holt nerodí. Každý, kdo má se současnou českou kulturou byť jen povrchní zkušenost, ví, že jde o pustý žvást. Jediný, kdo tu „pseudopoliticky plká“, je pan prezident.
Ješita
Karel Gott slaví osmdesátiny. Zpěvákovi, jejž stále chovají v úctě statisíce, především starších obyvatel Česka, se jistě slušelo napsat blahopřejný dopis. Šlo tak učinit kultivovaným způsobem. Miloš Zeman tuto šanci, další z mnoha v řadě, opět propásl. Znovu ukázal, že jediné, co řídí jeho veřejné kroky, je chorobně zbytnělé ego a potřeba se mstít. Zlatého Karla použil jen jako zástěrku. Je to nehoráznost. Vůči oslavenci a dvojnásob vůči lidem, kteří, na rozdíl od Miloše Zemana, přispěli k příběhu české společnosti čímsi podstatnějším než vyřizováním osobních účtů.
