Sociální sítě jako přehlídka nenávisti a špatné nálady aneb Všichni jsme si rovni, jen někteří jsou si rovnější
Posledních deset let přineslo do naší společnosti sociální sítě jako nový fenomén. Řešíme na nich všechna témata od sexu až po politiku. Zpočátku jsem sociální sítě vítal. Zdálo se, že každý si je může nastavit tak, aby byly pro dotyčného přínosné a spojovali ho se zajímavými lidmi. Jenže postupně to přestává platit. Ze sociálních sítí se stává svinčík. Přehlídka nenávisti.A bude hůř.
Federální odvolací soud v New Yorku nedávno potvrdil loňský verdikt soudu nižší instance, podle něhož prezident Donald Trump nesmí svým kritikům blokovat přístup ke svému oficiálnímu twitterovému účtu. Trump totiž podle soudu blokováním svých kritiků porušuje první dodatek k Ústavě USA o svobodě projevu.
Lezou oknem tam, kde je vyhodili dveřmi
Má to určitou logiku. Každý by měl mít právo se vyjadřovat. Bylo by nedemokratické v tom někomu bránit. Jenom je otázkou, kdy a za jakých okolností. Najednou si každý myslí, že může všude a na každého pokřikovat, co se mu zlíbí. Asi nikdo nemůže očekávat, že tímto verdiktem soudu smí přerušit prezidentův projev kdykoli a kdekoli, vyrvat mu mikrofon z ruky a vykřikovat něco do kamer. Každý chápe, že to je nejen za hranou slušnosti, ale i za hranou smyslu demokratické diskuse. Ale u sociálních sítí jako by hranice byla nastavená jinak.
Soud tvrdí, že účet na sociálních sítích zcela určený k politickým účelům nedovoluje vylučovat lidi z jinak otevřeného dialogu. I to chápu. Ale má to háček. A tím je, že obvykle politici nevylučují lidi z diskuse za to, že jednoduše řeknou: „S tím nesouhlasím!“ Nejčastěji (byť ne vždy) bývá oponent zablokován, pokud nevhodně narušuje diskusi třeba vulgárními nadávkami. To se stává na sítích velmi často. Zrovna tento týden jsem četl na Facebooku příspěvek bývalého ministra, který pod svým příspěvkem vysvětloval, za co právě jednoho pána zablokoval.
Tenhle pán nejen že jednoduše nesouhlasil, ale hlavně sprostě urážel všechny kolem sebe včetně dalších účastníků diskuse. Zcela ministra chápu. Udělal bych to stejně. Vyloučením daného člověka z diskuse umožnil, aby diskuse pokračovala dál bez iracionálních urážek a vrátila se k podstatě věci. I já občas ze stejného důvodu někoho zablokuji.
Zablokovaní lidé však dali Trumpa k soudu – a vyhráli. Vynutili si vpuštění zpět do diskuse. Přijde mi podivné vnucovat se někam, kde mě nechtějí. Přesto i to je časté chování: Lidé na Facebooku či Twitteru jsou zablokováni, hned si zakládají náhradní účet a snaží se vzdorovat. Lezou oknem tam, kde je vyhodili dveřmi. Mají dojem, že mají na všechno nárok.
O diskusi už dávno nejde
Pravidla komunity, za které dává Facebook zákaz vstupu, jsou přitom v porovnání s Twitterem mnohem tvrdší. Stačí ukázat bradavku… a je průšvih. Sám jsem to poznal. Kolegové z Reflexu mi ke čtyřicátinám připravili plakát na motivy obálky Reflexu. Vzali jedno starší číslo, na jehož titulce byl prezident Miloš Zeman obalen buřty a víno mu dolévaly slečny nahoře bez. A nahradili hlavu Zemana za mojí. Plakát se mi zdál vtipný, fotku, na níž si plakát v pozadí prohlížím, jsem sdílel na Facebooku, a hned jsem měl zákaz na tři dny za porušení pravidel. Obálka, která nikomu na novinových stáncích nevadila, útlocitnému Facebooku vadila. Podobně jako by vadila výzdoba stropu kdejakého kostela.
Sociální sítě se v posledním roce změnily k horšímu. O diskusi na nich už dávno nejde. Často jde jen o výlevy frustrovaných jedinců, kteří by si do očí netroufli říct nic, ale jako anonymové mají odvahy k nenávisti dost. Nezdá se mi, že je ta správná definice svobody projevu, kterou měl na mysli první dodatek americké Ústavy.
Německý ministr vnitra Horst Seehofer svůj twitterový účet po roce zrušil se slovy, že nechce být součástí této komunity, protože způsob, jakým se v ní lidé vyjadřují, je často velmi banální, plytký, nenávistný a zlomyslný. Jedna věc je s někým nesouhlasit či někoho nemít rád. A zcela jiná věc je chovat se nedospěle a ventilovat to způsobem kluků na pískovišti, kteří se nepohodnou o kyblíček a majznou se lopatkou po kebuli. Když jsem se minulý týden díval na Twitter tiskového mluvčího prezidenta, Jiřího Ovčáčka, měl jsem zrovna takový pocit.
Řada lidí se rozhodla aktivně mu vkládat pod příspěvky nesouvisející komentáře, aby diskusi záměrně co nejvíc znepřehlednili a znemožnili. Možná to bylo zpočátku vtipné, ale teď to působí spíš dětinsky. Smyslem sice bylo zesměšnit tiskového mluvčího, ale výsledkem je, že se ještě více zobrazuje na sítích i těm, kteří o jeho komentáře nemají zájem. Neboli efekt je přesně opačný. Dokonce si nejsem jistý, zda to neporušuje pravidla Twitteru – v nich se totiž uvádí, že je zakázán obsah, který cíleně obtěžuje, šikanuje nebo vyzývá k obtěžování. Vlastně to ničí smysl sociální sítě.
Šířitelé špatné nálady
Někteří lidé se domnívají, že jde o adekvátní reakci na chování pana Ovčáčka, který se prý podle nich sám chová na sociálních sítích nedůstojně. Nemohu posoudit, pana Ovčáčka nesleduju – zato ani při snaze nelze nesledovat aktuální smršť protireakcí, protože se zkrátka zobrazují kdekomu, i když o ně nestojí.
Mnoho politiků si myslí, že jsou sociální sítě pro jejich práci nutné. To ale platí jen v některých případech. Například pan Kubera je i bez sociálních sítí úspěšným politikem. Nicméně třeba takový pirát cílící na mladé k potenciálním voličům asi jinak než po síti nepošle informaci, že bude proti povinné maturitě z matematiky. Sociální sítě jsou zkrátka spíš levicové než pravicové, spíš pro mladší než pro starší. Své o tom ví i prezident Trump, který na Twitter napsal: „Kdybych zítra oznámil, že se ze mě stal hodný demokrat, měl bych pětkrát víc followerů.“ Je to dost pravděpodobné. Bývalý prezident Obama má totiž skoro dvakrát víc sledujících než Trump, a to už nezastává žádnou zásadní funkci.
Pravidla by měla platit pro všechny stejně. Pokud někdo může smazat na Facebooku můj příspěvek, který sice neporušuje zákon, ale údajně porušuje vágně stanovená a dopředu nepředvídatelná pravidla komunity, pak by měl mít každý uživatel právo smazat diskusi pod svým příspěvkem. Druhou možností je, že se nebude mazat nikde nic. I to je rovné. Nejhorší je, když se vedení sítí dohodne, že se bude mazat jen jeden typ názorů.
Twitter se aspoň na rozdíl od Facebook snaží věc trochu řešit. Přišel s tím, že někteří politici budou moci zveřejnit i věci, které jsou proti „pravidlům“. Budou je moci ale uveřejnit jen lidé reprezentující vládu, kteří jsou zvoleni lidem a mají víc než sto tisíc sledujících. Taková pravidla mohou snad dávat smysl v USA. Ale který politik u nás má přes sto tisíc sledujících? Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová jich má na Twitteru k dnešnímu dni jen 31 tisíc!
Mám čím dál intenzívnější pocit, že sociální sítě ve společnosti jen šíří špatnou náladu a demokracii prokazují medvědí službu.
