Spor Prahy a Pekingu: Primátor Hřib má pravdu, jedna Čína neexistuje, Tchaj-wan je nezávislý
Velká diplomatická přestřelka se rozhořela mezi vládou v čínském Pekingu a vedením hlavního města Prahy. Důvodem je snaha pražského magistrátu vyškrtnout z partnerské smlouvy s Pekingem kontroverzní článek obsahující souhlas s politikou jedné Číny, která například neuznává nezávislost Tchaj-wanu. Samostatnost Tchaj-wanu sice většina světa dnes oficiálně neuznává, má to ale jeden velký háček – ve skutečnosti je ostrov nezávislý a má všechny atributy, které se u toho podle mezinárodního práva uplatňují.
Přestože vlády na Tchaj-wanu oficiálně samostatnost na pevninské Číně nevyhlásily, současně odmítají jurisdikci Čínské lidové republiky na svém území, a to kvůli historickému vývoji. Dokonce v době vlády prezidenta Čankajška (vládl do roku 1975), který po druhé světové válce se zhruba 2 miliony lidí uprchl z pevninské Číny na Tchaj-wan, se tento muž pokládal za legitimního prezidenta celé Číny a do roku 1971 také tento stát jako velmoc reprezentoval v OSN i v Radě bezpečnosti. Komunistická Čína to nikdy neuznávala, mezitím v posledních desetiletích neustále ekonomicky posilovala a její vliv je dnes ve světě obrovský. Proto postupně „donutila“ většinu států světa k tomu, aby přijaly politiku takzvané „jedné Číny“. Jako kdyby Tchaj-wan vůbec neexistoval. Ovšem s realitou to nemá nic společného.
Svět si odmítá přiznat realitu, aby potěšil Čínu
Tchaj-wan, na rozdíl od mnoha jiných území světa, má úplně všechny atributy samostatné země. Jeho vláda uplatňuje na svém území absolutní kontrolu, kontroluje své výsostní vody v okolí ostrova, má vlastní armádu, měnu, demokraticky zvolený parlament, nezávislá média a justici. Jeho občané po celém světě používají vlastní pasy a podle průzkumů se více než 60 procent obyvatel považuje za Tchajwance, dalších 35 procent za Tchajwance a Číňany současně a jen kolem 5 procent za Číňany. Každý, kdo Tchaj-wan navštívil, ví, že místní lidé se většinově nechtějí spojit s komunisty na pevnině, že tvrzení o jedné zemi je fikce. Leda, že by se v Pekingu ujal moci demokratický režim, to ale zjevně nehrozí.
Ostrov, který podle Pekingu není žádným státem, má také oficiální diplomatické styky s 17 členy OSN. V Evropě je to Vatikán, v Latinské Americe 9 států (například Paraguay, Haiti, Nikaragua nebo Honduras), v Oceánii 6 zemí (například Palau či Marshallovy ostrovy a v Africe Eswatini (někdejší Svazijsko). Jistě, nejsou to z celosvětového pohledu významné státy, ale jsou to země suverénní a nezávislé. Alternativní ambasády či konzuláty, které se jmenují „Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář“, má navíc Tchaj-wan ve 47 zemích světa včetně České republiky. Představitelé ostrova mají v těchto státech diplomatické pasy ostrova, ne komunistické Čínské lidové republiky. Tchaj-wan je také členem mnoha mezinárodních organizací.
Tvářit se, že tohle všechno neexistuje, je nesmysl, a pouze to odpovídá tomu, že kvůli ekonomickým a dalším stykům s komunistickou Čínou, si svět odmítá přiznat realitu.
Panda a investice? Jen sliby
Za těchto okolností je postup pražského primátora Zdeňka Hřiba a vedení magistrátu, když chtějí vyškrtnout z partnerské smlouvy s Pekingem článek obsahující souhlas s politikou jedné Číny, správný. Smlouvu s čínskou metropolí podepsala Praha pod vedením Adriany Krnáčové (hnutí ANO) v roce 2016 a třetí článek dohody hovoří o politice jedné Číny. Smlouva sklidila vlnu kritiky a vedení hlavního města jí nesmyslně obhajovalo i tím, že Peking inkriminovaným článkem podmiňoval plánované zapůjčení pandy do pražské ZOO, které se ale nikdy neuskutečnilo.
Obhájci dohody argumentují tím, že jen díky uznávání politiky jedné Číny, se s touto velmocí mohou rozvíjet vzájemné obchodní vztahy. Jenže ani to se nenaplnilo. Slibované obrovské čínské investice v České republice, jak je před lety avizoval prezident Miloš Zeman, jsou ve skutečnosti velmi skromné a dokonce klesají. Naopak Tchaj-wan u nás do konce roku 2018 investoval 1,2 miliardy dolarů, s jejichž pomocí bylo vytvořeno na 17 tisíc pracovních míst. Hlavním investorem je v tomto případě tchajwanská firma Foxconn, největší výrobce elektroniky a počítačových součástek na světě, která má továrny v Pardubicích a Kutné Hoře. Podle tržeb za minulý rok (bylo to konkrétně 131 miliard korun) se Foxconn dělí v Česku o páté místo mezi vůbec největšími firmami. O tom se společnostem z Číny může pořád jenom zdát.
Mimochodem Česko loni také navštívilo i 183 772 turistů z Tchaj-wanu a utratili u nás stovky milionů korun. Počet návštěvníků z ostrova se přitom v posledních letech stále zvyšuje.
Nenechme se vydírat
Samozřejmě že by Česká republika měla mít s Čínou dobré vztahy a je nutné s touto zemí obchodovat (bohužel vzájemná obchodní výměna je v neprospěch Česka v současnosti 10 ku 1), vítány jsou i čínské investice u nás a některé české firmy jsou naopak velmi úspěšné v Číně (Škoda Auto či Home Credit). Podobnou spolupráci se vyplatí rozvíjet, je ale absurdní nechat se politicky vydírat, což Čína opakovaně a hlasitě dělá. Mluvčí čínského ministerstva zahraničí Keng Šuang například před několika dny uvedl, že se primátor Hřib a pražské vedení „zachovali špatně v otázkách čínské národní suverenity a klíčových zájmů, které se týkaly i Tibetu nebo Tchaj-wanu“. To je postup, který je naprosto nepřijatelný, pokud chceme zůstat suverénní zemí.
Ovšem mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček na svém Twitteru napsal, že „Hřib s Piráty a spol. systematicky v zájmu cizí moci likvidují česko-čínské vztahy a teď to navíc mají zaplatit daňoví poplatníci? To snad ne!“. Ještě dodal, že vedou „přihlouplé protičínské a protiruské plky na úrovni normalizačního propagandistického boje s americkými imperialisty“. Ještě by měl vysvětlit, jakou cizí moc tím myslí.
Pravdu má v tomto případě primátor Hřib. Čína není „jednou zemí“, protože Tchaj-wan není její součástí. Navíc Tibet je dlouhodobě pekingskou vládou okupovaný. V této asijské velmoci jsou rovněž soustavně porušována nejrůznější lidská práva a země nesměřuje k demokracii. To jsou fakta, která se nedají nijak popřít.
Čína má přitom velmi propracovanou metodu, jak prosadit své zájmy, zejména přes svoji nesmírně vlivnou ekonomiku. Podmiňuje ale spolupráci ústupky na politické úrovni. Pokud se tomu někdo podvolí, dlouhodobě mu to nic dobrého nepřinese. Potřebné je přesto spolupracovat i s ní, ale současně i s nezávislým Tchaj-wanem. Jiná cesta je pro Česko nevýhodná a zrádná.
