Klima se stává novým náboženstvím a prostředkem k dosažení politických cílů určitých skupin

V sedm večer 30. května studentky a studenti, ale i někteří pedagogové a zaměstnanci Akademie výtvarných umění v Praze vyvěsili z hlavní budovy školy banner a na více než tři hodiny si lehli na schody a svými těly tak symbolicky omezovali přístup do budovy a jednotlivých ateliérů v průběhu vernisáže letních klauzur.

Chtěli tím upozornit nejen na akutní nutnost řešení změn klimatu a blížící se katastrofu, jejíž počátky podle nich dnes vidíme, ale také na nízkou informovanost a nevědomost komplexních důsledků, jaké změny klimatu přinášejí. Alespoň tak tuto situaci popsala některá česká média.

Teď vám to spočítáme

„Jako umělkyně a umělci, kteří vstupují do veřejného prostoru, jsme si vědomi role umění, jež podle nás dokáže komunikovat či vizualizovat a sdělovat společenské i ekologické problémy skrze srozumitelná gesta či symboly. Chtěli jsme této skutečnosti využít v naší současné situaci, která je alarmující,“ prohlásila (poměrně nesrozumitelně) k akci tisková mluvčí Ekobuňky Akademie Kateřina Konvalinová.

Akademie výtvarných umění se pak stejně jako další české umělecké instituce a mnoho vědců i expertů připojila k Prohlášení pražských kulturních institucí, jež požadují vyhlášení stavu klimatické nouze. Vznikl také Manuál pro kulturní instituce v době klimatické změny. Když si odmyslíme, že název připomíná doby komunismu, manuál nabádá na přechod k zelené energii, omezení letecké dopravy, lepší zacházení s odpady a recyklaci materiálů. Manuál i Prohlášení vznikly v okruhu Feministické (umělecké) instituce, která prosazuje například kvóty jako dočasné řešení genderové nerovnováhy a diskriminace.

V Manuálu se kromě jiného píše, že se „zamýšlíme nad emisemi způsobenými naším programem a provozem a monitorujeme stopu vzniklou v souvislosti s naší institucí. Leteckou dopravu používáme pouze v nejnutnějších případech (do 800 kilometrů jen výjimečně) a v co největší míře využíváme vlaková spojení nebo možnosti virtuální komunikace. Prověřujeme zdroje financí soukromých donorů a posuzujeme je z hlediska ekologické zátěže vytvářené jejich činností.“ Překlad pro čtenáře: Firma, která podporuje ze svých vlastních peněz umění, ale současně se při výrobě nechová dostatečně ekologicky, nás nezajímá… To už je vyloženě politický požadavek.

Uplynulo jen pár týdnů a podobná slova zazněla na nejvyšším fóru Evropské unie.

Nová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová při svém projevu v Evropském parlamentu oznámila: „Chci, aby se Evropa stala prvním klimaticky neutrálním kontinentem na světě do roku 2050. Dohromady musíme podniknout odvážné kroky. Naše současné plány na snížení emisí CO2 o 40 procent do roku 2030 nestačí. Musíme se snažit o víc. A dosáhnout 50, nebo dokonce 55 procent.“

Leyenová přitom nepochází ze žádné levicové či ekologické organizace, ale je to dlouholetá souputnice německé kancléřky Angely Merkelové a je členkou Křesťanskodemokratické unie (CDU), jež se po celou svoji historii vydávala za konzervativní a pravicovou. Nová šéfka Evropské komise hodlá prosadit rozsáhlý plán na zlepšení klimatu, který nazvala European Green Deal (Evropská nová dohoda) a návrhy k němu představí jako prioritu své Komise hned na začátku svého působení ve funkci. Klimatický alarmismus se tak probojoval do širšího evropského politického spektra a je svatým grálem i pro vášnivou, levicovější část americké Demokratické strany, jež hodlá porazit příští rok Donalda Trumpa.

Jenže klimatické útoky se objevily 23. června i na obří demonstraci na pražské Letné, které se zúčastnilo téměř 300 tisíc lidí. Ekolog Jan Piňos z tribuny na Letné například kritizoval ministra pro životní prostředí Richarda Brabce a připomněl výrok indického vůdce Mahátmy Gándhího. „Nejprve vás ignorují, potom se vám vysmívají, potom proti vám bojují a pak vyhrajete.“ Odpovědí na jeho projev bylo volání části demonstrantů: „Uhlí patří pod zem!“

Na protestu se objevil i transparent „Babiš out! Greta Thunberg in!“. Ten narážel na aktivity švédské školačky Thunbergové, jež dokázala vyvolat celosvětové protestní hnutí studentů za záchranu klimatu. Greta podle svých vlastních slov slyšela poprvé o klimatické změně, když jí bylo osm let, a prý „nemohla pochopit, že se s tímto problémem nic nedělá“.

Jsou to podobně uvěřitelné věty, jako když kdysi severokorejská propaganda léta šířila, že někdejší diktátor Kim Čong-il se v roce 1942 narodil na posvátné hoře Pektusan a že „jeho narození bylo ohlášeno zpěvem vlaštovek, rozkvetly květiny, nad horou se vytvořila dvojitá duha a na obloze se zjevila hvězda na znamení narození budoucího vůdce“.

Když se ale vážně zamyslíme nad abnormálně zduřelým aktivismem proti změnám klimatu, vidíme, že se z toho stal jeden z hlavních politických cílů v mnoha zemích světa. Bez ohledu na to, zda se u toho argumentuje podloženými a ověřitelnými fakty a zda nebudou mít podobné snahy závažné ekonomické a sociální důsledky zejména pro lidi, kteří patří k chudší části obyvatelstva naší planety. Návrhy, jež padají, jsou totiž vesměs mimořádně náročné na možnou změnu a často extrémně drahé, až nerealistické.

Politický rozměr problému