Výběr příštího prezidenta: Celonárodní reality show začíná, i když trochu brzo
Dominik Hašek, Jiří Drahoš… V minulých dnech se v mediálním éteru hned dvakrát objevila jména možných kandidátů pro příští prezidentské klání. Jistě, je horko a přichází okurková sezóna. Což ovšem neznamená, že téma nástupce Miloše Zemana není na stole, a to i v souvislosti s nynější tahanicí kolem výměny ministra kultury. Přestože do příští volby hlavy státu zbývá ještě tři a půl roku.
K oběma potenciálním adeptům jen krátce. Někdejší úspěšný hokejový brankář si kandidaturu „dokáže představit“. I když je v politice možné ledacos, přeci jen vidina „Dominátora“ dominujícího Pražskému hradu moc představitelná není. I voliči s nízkými politickými pudy potřebují u svých vyvolených cítit alespoň nějakou politickou erudici.
U nynějšího senátora Jiřího Drahoše je opětovná kandidatura o něco představitelnější, už ale méně jeho šance na vysněné dobytí Pražského hradu. V minulém prezidentském klání dosáhl maxima a křeslo v horní komoře parlamentu je jeho politickým schopnostem blíže. Pro voliče a případné finanční podporovatele je navíc symbolem neúspěchu, jakkoliv byl jeho výsledek ve druhém kole prezidentské volby sympatický. Miloš Zeman se sice také na Pražský hrad dostal navzdory předchozímu nezdaru, měl ale za sebou viditelnou premiérskou kariéru a toto bylo vnímáno spíš jako zaškobrtnutí. Navíc způsobené i „zradou“ části jeho sociální demokracie.
Pokud Miloše Zemana nezradí zdraví či sněmovní většina a následně Ústavní soud při projednávání ústavní žaloby, čekají nás příští prezidentské volby až začátkem roku 2023. Na veřejné představování kandidátů je tedy brzy. „Přepálená“ kampaň Jana Fischera, kterého mnozí už začátkem roku 2012 prakticky viděli na Hradě, budiž varováním.
Na druhou stranu, proč už nyní nepřemýšlet o možných kandidátech. Ať už o konkrétních jménech či alespoň typově. To je úkol hlavně pro silnější politické strany, kterým se v minulých volbách nepodařilo nabídnout vlastního kandidáta.
První myšlenka musí jít ke způsobu volby hlavy státu. Navzdory logickému volání po návratu parlamentního hlasování je málo pravděpodobné, že by se přímá volba v dohledné době zrušila. Takže nejspíš bude opět rozhodovat lid.
A co se týká charakteristiky, nabízejí se dvě základní varianty. Buď bude po Miloši Zemanovi poptávka po umírněnějším, serióznějším a možná i nenápadnějším prezidentovi. Klidně i z nepolitické sféry, byť „slovenská“ cesta není v českých poměrech až tak pravděpodobná. Anebo naopak voliči zůstanou nastaveni na výrazného prezidenta, který toho sice až tolik nedokáže zařídit, ale dokáže hrát důležitou roli v mocenském uspořádání. Byť třeba i roli blokační.
A také o tom je nynější tahanice kolem jinak ne zrovna klíčového postu ministra kultury. Jestliže se jako viník vleklé krize a v extrémním případě předčasných voleb vyjeví hlava státu, může to ovlivnit i výběr jejího nástupce. Pokud ale z nynější situace prezident vyjde jako vítěz, umete cestu podobně stavěnému kandidátovi. A pak si lze představit ledacos a ledakoho…
