Lidský had na Vltavě aneb Vodák jako kůrovec české národní řeky

Muž rozvalil své tělo na betonové konstrukci jezu v Herbertově, občas v botách vstoupil do vody, občas se napil z plastové láhve, jinak celou dobu pozoroval akustické a vizuální panoptikum, odehrávající se před ním v mělkém, ale bystrém proudu říční propusti.

Vodní hrdlo

Stovky barevných kánoí, kajaků a raftů před ním kmitaly v tomto zúženém vodním hrdle jako dobytek ženoucí se z kamiónů na jatka.

Každý příměr sice kulhá, ale když budete ležet jako tento opalující se muž u vltavského Horního mlýna v Herbertově nedaleko Vyššího Brodu, tak skutečně spatříte turistická a neestetická jatka.

Člověk totiž není tím nejkrásnějším živým tvorem na Zemi, zvláště když věkově pokročí ve svém životním příběhu, svlékne se do plavek, nasouká do gumového vlhkého raftu a vypluje na zdánlivou dobrodružnou plavbu vltavským údolím.

Nafouklý had

Lidská těla, hubená i brunátná, pevná i povadlá, krátká i dlouze kostnatá, mladá i zpuchřelá stářím, těla pevná i zkroucená, těla vydávající zvuky v češtině, němčině, nizozemštině, čínštině i ruštině, všechny typy těl, co se na světě vyskytují, se slévají v jeden podivný útvar, který se jako nafouklý had proplétá kaňonem řeky Vltavy.

Té řeky Vltavy, jíž si český národ tak váží, a slyší-li tóny stejnojmenné symfonické básně Bedřicha Smetany, cítí hrdé nadšení ze své vlasti, z krajiny a přírody, v níž žije.

Když se však příslušník českého národa postaví na břeh u herbertovského jezu, necítí hrdost ani naštvání, ani smutek, protože ta vodní komedie je tak absurdní, že nelze cítit nic, jen neskutečný údiv, jak je tohle vůbec možné.

Cirkus, jenž se každý den v létě odehrává na vltavské hladině, je možné přirovnat k principu fungování vietnamských tržnic, jež spatří cizinec po překročení nedaleké česko-rakouské nebo česko-německé hranice.

Prostě kýč